16
S
luneční světlo, které proudilo do domu vysokými okny s výhledem na moře, moje obavy zmírnilo. Obloha byla zatažená, jen
s modrým nádechem na obzoru. Otevřela jsem obrovské posuvné skleněné dveře na terasu a vzala si čaj na dřevěnou plochu. Z krytu nad vyhřívaným bazénem stoupal lehký vánek a chuchvalce páry. Odložila jsem čaj na dřevěný stolek u zídky a podívala se přes ni na prudký sráz dolů na pláž dlouhý asi sto metrů nebo víc. Odliv odhalil pruh písku u skal na úpatí útesu. Viděla jsem, že kamenné schody vedoucí na pláž zasypalo listí. V polovině cesty dolů stála betonová plošina, na níž zimoval můj malý člun zabalený v plachtě pokryté listím. Moře se změnilo v pomalu se vlnící tmavě modrou masu a v dálce krákala skupina racků. Zpod přimhouřených víček jsem sledovala kormorána, jak se vznáší ve výšce očí, černohnědě skvrnitá křídla připravená ke střemhlavému letu. Pak se vrhnul dolů jako kámen a s plesknutím dopadl do vody. O chvíli později se vynořil elegantně zahnutý krk a pták v zobáku svíral stříbrnou rybu. Uchvátila mě normálnost a klid toho dne. Kapradí vyrůstající ze skály těsně pod zídkou zašustilo a já zahlédla ještěrku, která se proháněla po hrubém, zelení porostlém povrchu. Proč jsem včera tak zoufale toužila odjet? – 98 –
TÍŽIVÉ TICHO
Když jsem se opřela o zídku, nahmatala jsem v kapse županu Willův dopis. Vytáhla jsem ho. Na dřevěném stolku vedle mého čaje ležel popelník s modrým zapalovačem. Podívala jsem se na složený krémový papír. Co kdybych ten dopis prostě spálila? Mohla bych předstírat, že nikdy nepřišel. Sakra. Ne. Poslala jsem kopii Diane. Přála jsem si, abych to byla bývala neudělala. Přála jsem si tu zatracenou věc prostě jen spálit. Šlo o Willův problém. Proč mě musel zatahovat do nějaké záležitosti, o které neměl odvahu mluvit během života? Zkusila jsem Diane zavolat. V Londýně už bylo skoro sedm hodin ráno. Pokud skončila v práci v šest, mohla už stihnout návštěvu katedrály v Southwarku a vrátit se domů. Její telefon se přepnul do hlasové schránky. Nenechala jsem jí vzkaz, aby se ozvala. Vyšlo slunce a zalilo terasu teplou září. Slyšela jsem rytmické cvakání vodního čerpadla v bazénu. Když jsme tady bydleli, vždycky jsem ráno plavala. Nastartovalo mě to na celý den. Šla jsem do ložnice a podařilo se mi vyhrabat ze zásuvky jednodílné plavky. Oblékla jsem si je a šokovalo mě, kolik jsem za poslední měsíc zhubla. Ne že bych předtím byla tlustá, ale plavky na mojí hubené, nezpevněné postavě doslova visely. Málem jsem si je sundala, ale musela jsem dělat něco normálního a pohyb mi vždycky zlepšil náladu. Vrátila jsem se na sluníčko, stoupla si na dřevěnou podlahu kolem bazénu a stiskla tlačítko, kterým se otevírá kryt. Jednalo se o pevně zabudovanou vrstvu tmavomodrého neoprenu, masivní a mírně porézní, který překrýval hladinu. S vrčením se odsunul. Posadila jsem se na okraj mělčiny a ponořila nohy do vody. Byla chladná, ale – 99 –
Robert Bryndza
když jsem do ní vklouzla, připadala mi příjemná a osvěžující. Kryt bazénu se úplně zatáhl a já viděla, že voda je až na nepatrné usazeniny čistá. Opatrně jsem zamířila do hloubky. Jak mi hladina plíživě stoupala nad pas, zatínala jsem prsty na rukou a nohou a pomalu se připravovala na okamžik, kdy ponořím hlavu pod vodu. Slunce se schovalo za mraky a ledový vítr od moře mě bodal do odhalených zad. Zhluboka jsem se nadechla a zcela se potopila. Voda mi připadala ve srovnání se vzduchem teplá. Vynořila jsem se nad hladinu, odrazila jsem se a plavala volným tempem prsa. Při pohybu jsem se cítila úžasně a brzy jsem si na vodu zvykla. Bazén byl poměrně velký, měřil něco málo přes patnáct metrů. Změnila jsem styl na kraul a každých pár záběrů jsem se nad hladinou nadechla. Poprvé jsem si všimla, že něco není v pořádku, když jsem se přiblížila k okraji, kde je hloubka. Při čtvrtém tempu jsem se pokusila nadechnout, ale moje hlava se setkala s odporem. Pod vodou jsem otevřela oči do tmy a něco mi bránilo v tom se vynořit. O chvíli později jsem si uvědomila, že jsem pod zatahovacím krytem, který se zavírá. Kousek světlé oblohy poblíž mělčiny rychle mizel, jak se kryt blížil k opačnému konci bazénu. Zpanikařila jsem a snažila se plavat zpátky, ale působila na mě intenzivní vztlaková síla. Tmavomodrý neopren ležel na hladině, tlačil mě pod vodu a způsoboval tření. Chtěla jsem se proti němu zapřít, ale byl napnutý, jen málo pružný a na hladině vytvořil podtlak. Pokoušela jsem se zůstat klidná, trochu jsem se ponořila a namáhavě plavala zpátky k mělčině. Mezera mezi krytem a okrajem bazénu měřila nyní necelý půlmetr. Vší silou jsem kopla v domnění, že to zvládnu. Jen– 100 – Ukázka elektronické knihy