splývaly na ramena a záda. Vzala kartáč a znovu dívce česala vlasy, každý pohyb kartáče doprovázela zespodu dlaní druhé ruky, nadzvedávala hebkou čerň a zase ji pouštěla. Josefina přistoupila ke stolu a vzala na něm stříbrný hřebínek, odhrula dívčiny vlasy ke straně a hřebínkem je přichytila. Pak si dívku prohlížela, prohlédla si i její odraz v zrcadle. Criada ustoupila, kartáč držela oběma rukama. Ona i Josefina si dívku prohlížely v zrcadle, na všechny tři dopadalo žluté světlo stolní lampičky, stály v ozdobném pozlaceném rámu zrcadla jako postavy na obraze starého vlámského mistra. Cómo es, pues, řekla Josefina. Řekla to dívce, ale ta mlčela. Es más joven. Más… Inocente, řekla dívka. Žena pokrčila rameny. Inocente pues, řekla. V zrcadle si prohlížela dívčin obličej. No le gusta? Está bien, špitla dívka. Me gusta. Bueno, řekla žena. Pustila její vlasy a hřebínek vložila do ruky criadě. Bueno. Když odešla, stará žena vrátila hřebínek na stůl a zase vytáhla kartáč. Bueno, řekla. Potřásla hlavou a mlaskla. No te preocupes, řekla dívka. Stará žena jí vlasy kartáčovala ještě usilovněji. Bellísima, sykla. Bellísima. Pečlivě jí vypomáhala. Starostlivě. Háčky jeden po druhém, korzet. Rukama přejížděla po jasně fialovém sametu. Ňadra jí jedno po druhém usadila do košíčků. Upravovala lem výstřihu, šaty jí přišpendlila ke spodnímu prádlu. Rukou smetla kousíčky nití. Držela dívku v pase a otáčela s ní jako s loutkou, poklekla u jejích nohou a zapnula jí pásky na střevících. Pak vstala a kousek ustoupila. Puedes caminar? zeptala se. No, řekla dívka. No? Es mentira. Es una broma. No? No, řekla dívka.
97