splývaly na ramena a záda. Vzala kartáč a znovu dívce česala vlasy, každý pohyb kartáče doprovázela zespodu dlaní druhé ruky, nadzvedávala hebkou čerň a zase ji pouštěla. Josefina přistoupila ke stolu a vzala na něm stříbrný hřebínek, odhrula dívčiny vlasy ke straně a hřebínkem je přichytila. Pak si dívku prohlížela, prohlédla si i její odraz v zrcadle. Criada ustoupila, kartáč držela oběma rukama. Ona i Josefina si dívku prohlížely v zrcadle, na všechny tři dopadalo žluté světlo stolní lampičky, stály v ozdobném pozlaceném rámu zrcadla jako postavy na obraze starého vlámského mistra. Cómo es, pues, řekla Josefina. Řekla to dívce, ale ta mlčela. Es más joven. Más… Inocente, řekla dívka. Žena pokrčila rameny. Inocente pues, řekla. V zrcadle si prohlížela dívčin obličej. No le gusta? Está bien, špitla dívka. Me gusta. Bueno, řekla žena. Pustila její vlasy a hřebínek vložila do ruky criadě. Bueno. Když odešla, stará žena vrátila hřebínek na stůl a zase vytáhla kartáč. Bueno, řekla. Potřásla hlavou a mlaskla. No te preocupes, řekla dívka. Stará žena jí vlasy kartáčovala ještě usilovněji. Bellísima, sykla. Bellísima. Pečlivě jí vypomáhala. Starostlivě. Háčky jeden po druhém, korzet. Rukama přejížděla po jasně fialovém sametu. Ňadra jí jedno po druhém usadila do košíčků. Upravovala lem výstřihu, šaty jí přišpendlila ke spodnímu prádlu. Rukou smetla kousíčky nití. Držela dívku v pase a otáčela s ní jako s loutkou, poklekla u jejích nohou a zapnula jí pásky na střevících. Pak vstala a kousek ustoupila. Puedes caminar? zeptala se. No, řekla dívka. No? Es mentira. Es una broma. No? No, řekla dívka.
97
Criada mávla rukou, ať se projde. Dívka koketně procházela místností na zlatých jehlových podpatcích. Te mortifican? zeptala se criada. Claro. Znovu zastavila před zrcadlem. Stará žena stála za ní. Když mrkla, přivřelo se jen jedno její oko, takže to působilo spiklenecky. Rukou jí přejela po sčesaných vlasech a povytáhla šaty na ramenou. Como una princesa, zašeptala. Como una puta, řekla dívka. Criada ji chytila za paži. Sykla na ni, oko jí ve světle lampy žhnulo. Řekla jí, že se provdá za ohromného boháče a bude bydlet v nádherném domě a mít krásné děti. Řekla jí, že takových případů už zažila hodně. Quién? zeptala se dívka. Muchas, sykla criada. Muchas. Dívky, řekla jí, méně krásné. Dívky méně důstojné a šarmantní. Dívka mlčela. Dívala se staré ženě přes rameno do očí v zrcadle, jako kdyby tam byla nějaká její sestra, která stoicky čelí útokům na své naděje. Stála v nevkusném budoáru, který sám byl jen pozlátková napodobenina jiných pokojíků, jiných světů. Zkoumala v zrcadle svou vlastní falešnou povznesenost, jako by byla odolná vůči naléhání staré paní, vůči jejím slibům. Stála tam jako panna, která v nějaké legendě odmítá nabídky dohazovačky, protože se v nich tají nevyřčený závazek ke zkaženosti. Nároky, ze kterých se nebude moci vymanit, postavení, kterého se nikdy nezbaví. Hovořila k dívce v zrcadle a sdělila jí, že nikdo neví, kam vede cesta, po níž se vydal, pouze si uvědomuje, že po ní kráčí. Mande? zeptala se criada. Cuál senda? Cualquier senda. Esta senda. La senda que escoja. Stařena ovšem řekla, že každý nemá na vybranou. Že když si chudý člověk může vybrat, není to nikdy jen tak. Klečela na zemi, aby přešpendlila lem šatů. Vyndala si špendlíky z úst, dala je na koberec a teď si je brala jeden po
98
druhém. Dívka pozorovala svůj obraz v zrcadle. Stařenina šedá hlava se jí skláněla u nohou. Po chvíli řekla, že člověk má na vybranou vždycky, i kdyby třeba šlo o smrt. Cielos, řekla žena. Rychle se pokřižovala a pokračovala ve špendlení šatů. Když vešla do salonu, on stál u barového pultu. Hudebníci si na pódiu brali nástroje a ladili je. V tichu místnosti zaznělo několik tónů a akordů, jako by se chystalo něco slavnostního. Ve stinném výklenku za pódiem stál Tiburcio a kouřil, propletené prsty svíraly tenkou cigaretovou špičku z vykládaného ebenu. Podíval se na dívku a pak očima sjel k baru. Viděl, jak se mladík otočil, zaplatil a se sklenkou schází po širokých schodech; do salonu ho dovedlo zábradlí ze sametových provazů. Z úzkých nosních dírek pomalu vyfoukl kouř. Pak za sebou otevřel dveře a jeho obrys nakrátko oblilo světlo, jeho dlouhý, úzký stín na okamžik dopadl na podlahu salonu. Dveře se zase zavřely, jako by tam vůbec nebyl. Está peligroso, zašeptala. Cómo? Peligroso. Rozhlédla se po salonu. Tenía que verte, řekl. Vzal ji za ruce, ale ona se vyplašeně dívala ke dveřím, kde předtím stál Tiburcio. Držela ho za zápěstí a prosila, aby odešel. Z polostínu se vynořil číšník. Estás loco, špitla. Loco. Tienes razón. Vzala ho za ruku a vstala. Otočila se a něco zašeptala číšníkovi. John Grady vstal, podal číšníkovi peníze a otočil se k ní. Debemos irnos, řekla. Estamos perdidos. Řekl, že nikam nepůjde. Řekl, že už to neudělá a že se s ním musí sejít, ale ona řekla, že je to moc nebezpečné. Teď že je to moc nebezpečné. Spustila hudba. Dlouhý hluboký akord zahraný na violoncello. Me matará, zašeptala.
99
Ukázka elektronické knihy