si uvědomovala význam vzdělání, učily se od šesti let číst, psát a počítat, vnikaly do tajů hudby a základů tance a později se musely věnovat historii habsburského rodu, zeměpisu a cizím jazykům. Výsledky výuky pravidelně sledovala. Jenže stejně pečlivě sledovala své potomky, i když dospěli, a rozdávala jim rady různého charakteru. Například devatenáctiletému Maxmiliánu Františkovi napsala: „Nejsem spokojena s Vaším postojem těla (…) a také berete všechno tak blízko k očím, že by Vás mohli pokládat za krátkozrakého“. Vyčítala mu i to, že si často kouše nehty – „nechte toho laskavě, vypadá to špatně a zesměšňuje Vás to“. Jiného rázu byly oprávněné rady adresované dceři Marii Antonii, známé pod jménem Marie Antoinetta, manželce francouzského krále Ludvíka XVI., kterou varovala slovy: „Vidím, jak s jistotou, lehkomyslně a velkými kroky směřujete k záhubě.“ (Podle historiků skutečně měla tato mladá Rakušanka značný podíl na tom, že dobytí Bastilly odstartovalo 14. července 1789 Velkou francouzskou revoluci a že oba byli roku 1793 stati gilotinou: její manžel 21. ledna a ona 16. října.) Někdy však její snaha korigovat potomkům život přesahovala své hranice. Josef II. skutečně odmala trucoval. V jedné ze svých knih uvádí historik Antonín Novotný příhodu, podle níž Marie Terezie nařídila vychovateli, „aby princi nasekal“. Ten však celý vystrašený odpověděl: „Ale Veličenstvo, totě nemožné, ještě žádný arcikníže nebyl bit!“ A císařovna odpověděla: „On však také žádný neprojevoval tak nepatrnou poslušnost.“ Princátko tedy poznalo, jak chutná šleh metly.
Nejhůře snášel její rady odmala trucovitý budoucí Josef II. Když se Josef rozhodl, že bude jako spoluvládce bez pravomocí objíždět země tvořící rakouskou říši, aby viděl, jak vlastně žijí „obyčejní“ lidé, pochybovačně se zeptala, jaké může mít toto harcování smysl. Ona sama cestovala jen velmi nerada.
Lidé ho sice často nazývali „králem sedláků“, ale zejména venkované jeho ochotu projíždět zemi oceňovali a vkládali do něj velké naděje. Svéhlavou dcerou byla i Marie Amálie zvaná Mali, kterou matka kritizovala snad především za to, že milovala lov, na který ji brával otec František Štěpán. To by se ještě dalo pochopit. Ale když tato krásná, obletovaná a milá dívka, na níž mohli muži oči nechat, prohlásila, že se chce vdát z lásky za bavorského vévodu Karla Zweibrückenského (jak to 98
Dospělý Josef II. Habsbursko-Lotrinský. obdobně učinila její matka), narazila. Marie Terezie jeho žádost o ruku Mali odmítla a rozhodla, že se tato dcera stane manželkou osmnácti letého hrubiána Ferdinanda Parmského. Nešťastná dívka se sice snažila svatbu několikrát odložit, ale ženou Ferdinanda se stala 19. července 1769 a nešťastné manželství – byť se v něm narodilo sedm dětí – se podepsalo na jejím zdravotním stavu i vzhledu. Vévoda se své ženy bál, takže Mali se začala soustředit na roli parmské samovládkyně, věnovala se milovanému lovu a pořádala ve společnosti mužů bujné večírky. Tehdy s ní matka přerušila kontakty, což nařídila i ostatním dětem, ale Mali tento „trest“ vítala. Jediná dcera Marie Terezie, která se mohla provdat za muže, jehož milovala, byla Marie Kristýna, matčin mazlíček. (Stala se manželkou syna polského krále Augusta III.) 99
Milovaný, byť nevěrný manžel Marie Terezie svému milovanému Františku Štěpánovi říkala ještě před svatbou Myšáku, později mon cher (můj drahý), ev. mon légitime (můj starej). On ji oslovoval po celý život Rézi. Jelikož hovořil nejraději mateřskou francouzštinou (Lotrinsko se nachází na severovýchodě Francie), komunikovali spolu francouzsky (i když ona ovládala navíc italštinu a latinu). Němčinu (a samozřejmě ani vídeňský hovorový dialekt, který Marie Terezie používala) se Myšák nikdy řádně nenaučil, takže mu v budoucnu musela dopisy opravovat a občas k nim připisovala peprné poznámky. František Štěpán ji také po celé manželství zřejmě miloval. Před svatbou se kvůli ní vzdal vlády nad rodným lotrinským vévodstvím. Pokud by totiž vládnutí odmítl, Francie by neodsouhlasila pragmatickou sankci a on by se s Rézi zřejmě nemohl oženit. (Jako náhradu obdržel italské Toskánsko.) Rozdíl mezi nimi byl snad jen v oblasti zábavy. Rézi se zajímala o umění – jako malá zpívala v operách a kantátách, které na vídeňském dvoře předváděli členové panovnické rodiny, a věnovala se kreslení i malování. Zároveň ráda tančila. Například o masopustním úterý roku 1743, kdy se konaly bujaré taneční zábavy od vesnic až po císařský dvůr, protančila ve čtvrtém měsíci těhotenství (kdy čekala syna Josefa) od oběda celé odpoledne a celou noc až do rána druhého dne a poté bez odpočinku odešla na bohoslužbu. Myšák naopak považoval vzdělání za nutné zlo a svůj volný čas vyplňoval tím, co bavilo jeho – tedy lovem, míčovými hrami, kulečníkem, návštěvou divadel či kartami. Jeho zvláštním hobby bylo podnikání v oblasti financí, v němž byl natolik úspěšný, že prý kromě realit a akcií vlastnil i tolik hotových peněz, že mohl manželce poskytovat půjčky na úřady a armádu. (Kolik peněz má její manžel v „kasičce“, Marie Terezie netušila, ale jistě šlo o úctyhodnou částku. Následníkovi Josefu II. totiž odkázal 12 milionů zlatých, které on využil ke krytí státního dluhu, a ostatním patnácti dětem rozdal každému 5,8 milionů, což dohromady činilo 87 milionů zlatých.) František Štěpán byl inteligentní, dobromyslný, nesnášel hádky (i dvorskou etiketu) a prvních pět let vlády své ženy byl „pouze“ jejím manželem. 100 Ukázka elektronické knihy