Moje ženy a já (Ukázka, strana 99)

KAPITOLA 27 Tak je to právě rok, co jsem si pořídil dům. Jaro se hlásí a já začínám plánovat další postup na jeho opravu. Letos musím udělat novou střechu i s opravou krovu, koupelnu se záchodem a rád bych stihl dodělat ložnici. To spaní v kuchyni mě už nebaví. A kdyby se zadařilo, pustil bych se na zimu do podkroví, ale to je spíš utopie.

Dnes odpoledne přijdou Karel s Petrou na návštěvu. Poslední dobou jezdí čím dál častěji. Snaží se mě nachytat, jestli tu nemám nějakou firmu nebo placeného řemeslníka. Myslím, že vůbec nečekali, že toho tolik za jeden rok stihnu. Karel dokonce prohlásil, že by se smlouva měla upravit na kratší období, protože někteří brigádníci, i když pracovali zadarmo, byli zkušení řemeslníci. Nevím, koho měl na mysli, snad jen bezdomovec-zahradník Jirka je vyučený v oboru.

Vím, že nesmím udělat chybu a někomu zaplatit, ale sám začínám mít pocit, že bych na té sázce mohl vydělat o trochu víc. Když to tak probírám, co všechno bych měl ještě udělat, myslím si, že do tří let musí být hotovo. Zkusím přistoupit na Karlův návrh sepsat dodatek ke smlouvě. Co za to ale budu chtít? Sobotní úklid a obsluha o Vánocích nahoře bez je daná. Musí to být něco, co pro Karla nebude lehké splnit. Něco, co by normálně nikdy neudělal. Nechám si to projít hlavou, snad mě něco napadne, než se tady ti dva objeví.

Sedím v kadibudce a slyším, jak zavrzala branka. To nemůžou být Karel s Petrou, je teprve deset hodin. Dokonám potřebu a spěchám ke 98

dveřím. Tam už stojí pošťačka. Když vidí, odkud přicházím, usměje se a řekne: „Dobrý den. Máš u mě dopis. Měl by sis už konečně udělat schránku. Když nejsi doma, nemám to kam hodit? Jo a nesu ti nějakou tu buchtu. Pekla jsem a manžel nejí rozinky, tak mi jí hafól zbylo.“ Kdyby aspoň nelhala, minule manželovi nechutnala právě proto, že v ní nebyly ty rozinky. „Pojď dál, udělám ti kafe a dáme si tu buchtu s rozinkama.“ Mít za kámošku pošťačku je dobrá věc. Ta totiž ví naprosto všechno, co se v dědině děje, kdo koho nasral a kdo s kým koho podvádí. Celkem by mě zajímalo, co vykládá o mně. Její manžel musí mít hlavu jak sud s prachem, jenom zapálit. Myslím si, že to jednou udělá sám a vyhodí se do luftu. Mně stačí ty půlhodinové návštěvy, kdy nepromluvím ani slovo. To je totiž tak běžná doba, za jakou pošťačka vyprázdní svůj zásobník drbů.

Dnes jsem se dozvěděl, že Otík s vétřaskou nějak moc často zastavuje u té paní, co bydlí na konci vesnice, té mladé vdovy po tom vojákovi, co ho trefili v Afganistánu do hlavy. Chuděra, ani jí ho neukázali. Ale pohřeb byl prej pěknej. Dostala hezkou rentu, to ví, protože jí to posílají složenkou. Doma vyhodila všechen nábytek a koupila si nový, aby jí manžela nepřipomínal. Každou středu odpoledne chodila na hrob a nosila mu kytku. Ale poslední měsíc tam byla jenom jednou, zato Otík u ní byl už pětkrát, teda aspoň co viděla Maruška, ta sousedka odvedle.

Dopili jsme kávu, vyprovodím ji a konečně se můžu podívat na ten dopis, co mi přinesla. Je od Šárky. Je to už druhý měsíc. Každý

99

den jí píšu s přáním dobrého rána a na dobrou noc. Ani jednou mi neodpověděla. Pomalu rozlepuji obálku a vytahuji dopis. „Prosím, už mi nepiš, je pro mě těžké zapomenout na tebe, ale musím. Šárka.“ Beru do ruky telefon a ze seznamu mažu její číslo. Vzdávám to.

Jsou tady Karel s Petrou. Probíráme všechno možné okolo smlouvy a domu a Karel už několikrát navrhl změnit podmínky, a především dobu stavby. Má opravdu strach, že prohrají. Odmítám, pořád mě nenapadá, co za to chtít.

Popíjíme slivovičku a začínáme se bavit i o jiných věcech. Petra se rozvykládá o práci a o kolegovi, kterému během měsíce vypadaly všechny vlasy a teď musí nosit paruku. Nato Karel hned zareagoval smíchem a poznámkou, že kdyby ho to potkalo, nevyleze z domu. Už vím, co bude součástí dodatku. „Karle, já tedy přistoupím na zkrácení termínu stavby, ale mám jednu podmínku. Pokud vyhraji, budeš chodit rok vystříhaný dohola a vyholený po celém těle. Budeš se holit každý den a já to budu moci kdykoliv zkontrolovat. Jak se oholíš na prdeli a mezi nohama, mi je úplně jedno, ale budeš jak miminko.“ „Seš blbej, nebo co? Na to nikdy nepřistoupím, To raději nepojedu do Karibiku.“ „Tak to teda ne,“ řekne Petra, „miláčku, je to jediná šance, jak vyhrát. Představ si ty Vánoce, jak tady chodím nahá a vařím kapra.

On to stihne. Musíš to podepsat! Za tři roky, to nedá. To už nemůže zvládnout. A v Karibiku budeme chodit na nudu. Miláčku?“

100 Ukázka elektronické knihy