„Mít slabý místa není nic špatnýho,“ řekne. „Spíš si dej záležet na tom, v čem jsi dobrej. Víceméně se to tím zprůměruje, ale to je v pohodě. Nemusíme být za každou cenu ve všem nejlepší.“ „Když já bych chtěl být dobrej,“ postěžuju si. „Na to kašli,“ opáčí. „Hlavní je, abys sám za sebe věděl, že jsi udělal maximum. Všechno ostatní je podružný.“ Projdeme si pak něco, čemu říká BLOD systém – balanc („Nohy od sebe a rozlož váhu, Sinclaire!“), lokty u těla („V pravým úhlu od země, Lucasi!“), oči na obroučce („Miř na prostřední skobu!“) a dotažení pohybu („Vždycky sekni zápěstím!“). Tomuhle nácviku věnujeme skoro hodinu. Jay není zbytečně drsný, ale vede mě pevně a vytrvale. Když je potřeba, klidně mi míč vytrhne a ukazuje mi pohyby, které bych měl zlepšit. A týjo, je to fakt pecka! Střelba, driblování i přihrávky, všechno mu jde úplně hladce a dokonale. „Proč vlastně nejsi v základní sestavě?“ zeptám se, když si dáme před poslední hodinou tréninku pět minut na zavlažení. „Už jsem ti říkal, že jsem trojka, vyšší křídlo. A hádej, kdo hraje na tom samým postu?“ „Jason,“ domyslím si. „Chápu. Kapitána nemůžeš vyšoupnout.“ „Právě. Mohl bych hrát i čtyřku, nebo koneckonců dvojku. Ale to jsou pozice Patricka a Andyho, a ti s Jasonem hrajou snad už od školky. Jsou neskutečně sehraný. Žádnej rozumnej trenér nenechá někoho z nich na střídačce, leda by se zranil. A centra hrát nemůžu, protože nejsem dost velkej. Takže bych sice hrál, až bych brečel, ale úplně chápu, že mě trenér nestaví.“ „A co rozehrávač? Podle mě bys dal Charliemu pořádně zabrat.“
115
Jay se zasměje. „Co kdybys dal Charliemu pořádně zabrat ty? Rozehrávač je evidentně tvoje pozice.“ „Moc to nepřeháněj,“ odpovím. „Ještě jsem ani neprošel výběrem.“ „Ale jdi, dostat se mezi juniory je hračka,“ řekne. „Těžký je až postoupit z juniorů do reprezentace, třeba jen jako náhradník. Musíš dokázat, že něco umíš.“ Podívá se na mě. „Ještě jednou se omlouvám, že tam nebudu. Mám náhradní termín na test z biologie a fakt ho potřebuju udělat.“ „Jo, to je v pohodě.“ „Ty to zvládneš. A navíc, tobě přece o místo v týmu až tak nejde, ne? Prostě jen zkoušíš něco novýho.“ „Přesně tak.“ „Tak si to hlavně užij.“ Chystáme se vrátit na hřiště, když na něj naběhne skupina starších kluků – nebo spíš mladých mužů, počítám, že to budou vysokoškoláci na prázdninách. Rozestaví se pod oba koše, takže nemáme kde pokračovat v tréninku. Užuž jim chci jít oznámit, že jsme tu byli první, a tudíž máme na hřiště přednostní nárok, ale Jay mě zarazí. „Nech to plavat,“ řekne, zatímco po nás kluci metají nenávistné pohledy. „Proč?“ „Pro dnešek padla.“ „Máme ještě –“ „Lucasi,“ řekne klidně. „Tak se na ně podívej.“ Kluků je dvanáct, všichni bílí. Nemluví na nás, ale probodávají nás pohledy, abychom se snad neodvážili chtít po nich hřiště zpátky.
116
„Tohle je jejich rajón,“ dodá Jay. „Tak jim ho přenecháme.“ Zatnu po stranách těla pěsti a chci ještě něco namítnout, ale Jay mi položí ruku na rameno. „Co takhle zajít na zmrzlinu,“ navrhne, „ať se zchladíme?“ *** Ve Fair Martu je prázdno, protože je víkend po Díkůvzdání a většina lidí ještě jede ve svátečním režimu a tráví čas doma s rodinou. Máme kliku, protože nanuky i kornouty jsou za polovic a ještě nejsou vyprodané. Oba si vybereme Soft Swirl – já malinový, Jay čokoládový – a posadíme se na nedalekou lavičku. Na to, abychom seděli bez bundy venku a jedli zmrzlinu, je ještě zima, ale pořád je to lepší než trčet doma s Erikou, nebo s Bručounem Mikem a Žvanilem Dustinem. „Na tom hřišti,“ začnu znova, „proč jsi nechtěl, abych do nich šel?“ Jay se zasměje. „A co bys udělal – rozdal si to s dvanácti vysokoškolákama najednou?“ „Já se nechtěl prát,“ namítnu. „Jen bych jim řekl, že jsme tam byli první.“ „Jednou je to jejich hřiště,“ pokrčí Jay rameny, „tak si můžou dělat, co chtějí.“ „Není,“ namítnu. „Je to veřejný hřiště.“ Jay potřese hlavou. „Lucasi, Lucasi, Lucasi. Otevři oči. Na ceduli se možná píše veřejné, ale je a vždycky bylo jejich. Jako ostatně všechno.“ Nakloní se dopředu. „Čteš tu knížku, co jsem ti půjčil?“
117 Ukázka elektronické knihy