„Mít slabý místa není nic špatnýho,“ řekne. „Spíš si dej záležet na tom, v čem jsi dobrej. Víceméně se to tím zprůměruje, ale to je v pohodě. Nemusíme být za každou cenu ve všem nejlepší.“ „Když já bych chtěl být dobrej,“ postěžuju si. „Na to kašli,“ opáčí. „Hlavní je, abys sám za sebe věděl, že jsi udělal maximum. Všechno ostatní je podružný.“ Projdeme si pak něco, čemu říká BLOD systém – balanc („Nohy od sebe a rozlož váhu, Sinclaire!“), lokty u těla („V pravým úhlu od země, Lucasi!“), oči na obroučce („Miř na prostřední skobu!“) a dotažení pohybu („Vždycky sekni zápěstím!“). Tomuhle nácviku věnujeme skoro hodinu. Jay není zbytečně drsný, ale vede mě pevně a vytrvale. Když je potřeba, klidně mi míč vytrhne a ukazuje mi pohyby, které bych měl zlepšit. A týjo, je to fakt pecka! Střelba, driblování i přihrávky, všechno mu jde úplně hladce a dokonale. „Proč vlastně nejsi v základní sestavě?“ zeptám se, když si dáme před poslední hodinou tréninku pět minut na zavlažení. „Už jsem ti říkal, že jsem trojka, vyšší křídlo. A hádej, kdo hraje na tom samým postu?“ „Jason,“ domyslím si. „Chápu. Kapitána nemůžeš vyšoupnout.“ „Právě. Mohl bych hrát i čtyřku, nebo koneckonců dvojku. Ale to jsou pozice Patricka a Andyho, a ti s Jasonem hrajou snad už od školky. Jsou neskutečně sehraný. Žádnej rozumnej trenér nenechá někoho z nich na střídačce, leda by se zranil. A centra hrát nemůžu, protože nejsem dost velkej. Takže bych sice hrál, až bych brečel, ale úplně chápu, že mě trenér nestaví.“ „A co rozehrávač? Podle mě bys dal Charliemu pořádně zabrat.“
115