zapomenout. Za chvilku by po Jaromírovi určitě chtěl, aby mu koupil letadlo. Bude si muset zvyknout na to, že se mu v životě automaticky nesplní každé bláhové přání. Předloni se mladému kupoval ojetý motorový člun, toho času již tři neděle zakotvený v Union Pieru. Vloni to zase byl červený sporťák Triumph za 9 000 dolarů. Přitom Jaromír sám jezdí již sedm let starým mustangem s prorezavělými blatníky. V takovém autě už člověk nevidí nikoho jiného než středoškoláky. „Když já srovnám svůj život s tím, jak si žiješ ty tady, Petře, tak ti namouduši závidím.“ „Tak to ti teda pěkně děkuju! Za pravdu! Konečně!“ vyletí Petr ze židle a práskne za sebou dveřmi svého pokoje. Milena sedí proti Jaromírovi a škvaří ho laserovým pohledem. Jaromír se chabě pokusí předejít hysterickému výstupu: „No tak se na něj podívej. Je mu pomalu dvacet a bulí jako tříletej capart v hračkářství. To přeci není normální, to snad uznáš i ty, ne?“ Milena prudce odstrčí nedojedený talíř. Není co ztratit, a tak Jaromír zvýší hlas, aby ho bylo slyšet i v sousedním pokoji: „Dyť sou to nejhorší manýry jedináčka. Potřeboval by pár facek. Jenom se podívej, jakou habaďůru hraje na tebe!“ Milena vystřelí ze židle, otevře ústa a rodinná režie opět klapne: z Petrova pokoje se na plné pecky rozeřve stereo. Ohlušující rachot bicích a kvílivá bouře kytar rozdrnčí okna v kuchyni. Jaromír se krčí za stolem a zírá, jak Milena popadá oběma rukama broušenou vázu (syn s manželkou se spojil v elektrofonickou fúrii), zvedá ji za hlavu jako fotbalista při vhazování z autu a mrští s ní do příborníku. Český křišťál se prolne s kávovým servisem z karlovarského porcelánu.
102