si na starost klíče, vzhledem k poněkud lehkomyslnému přístupu pana McCredieho. „Dobrou noc,“ rozloučila se. Pan McCredie zavrtěl hlavou. „Jakže? Aha,“ zahuhlal. „Co?“ „Víte, vždycky jsem miloval své knihy. Ale nemyslím, že by mě až do této chvíle někdy bavilo být knihkupcem.“ Carmen šla pak domů v tak dobré náladě, že bylo hodně divné, jaký sen se jí v noci zdál. *
*
*
Té noci, když ležela schoulená na úzké posteli v suterénu domu své sestry, se zdál Carmen hodně zvláštní sen. Byla ve vlaku. Byl to starý typ vlaku, s kupé namísto toho, aby seděli všichni pohromadě. Ona seděla na dlouhé sedačce, potažené jakýmsi zaprášeným, koberci podobným materiálem, nad níž byly připevněny pásy a síťka na zavazadla. Skrz staré okno, které mělo přes sebe z nějakého důvodu síť, viděla zasněžené lesy, jimiž uháněli. Dunění dřevěných pražců bylo zvláštně uklidňující. V té chvíli si uvědomila, že není v kupé sama, a vzhlédla. Jakási žena měla růžový klobouk naražený tak moc na hlavu, že to vypadalo, jako by ho vymodelovali přímo na ní. Vzhlédla a sladce se na ni usmála. Na rtech měla růžovou rtěnku a četla si knihu s názvem Na střechách. „Povězte mi,“ promluvila příjemným hlasem. Jenže Carmen v tu chvíli viděla, že se blíží k tunelu, čím dál tím víc sněžilo, vlak nabíral na rychlosti, ženina ústa se otevírala víc a víc dokořán, aby překřičela pronikavý pískot píšťalky, protože tunel už byl blíž a blíž, hluk sílil, ženina ústa byla větší a větší, něco říkala, něco
– 97 –