oscilace času, člověk si může dopřát přestávky, ale nemůže se jich zcela zbavit. A potom další omyl, který Montaigne postupně rozpoznával: hledal svobodu tak, že se z velkého světa, z politiky, úřadu a obchodu stáhl do svého malého světa domu a rodiny, ale brzy si uvědomil, že jen zaměnil jedno pouto za druhé. Nepomohlo usadit se na vlastní půdě, kde se břečťan a plevel pnou kolem kmene a myšky starostí nahlodávají kořeny. Nepomohla věž, kterou si vybudoval a do níž nesměl nikdo vstoupit. Vyhlédne-li z oken, vidí, že na polích leží jinovatka, a pomyslí na zkažené víno. Když otevře knihy, zaslechne dole hádající se hlasy a ví, že vyjde-li z pokoje, uslyší stížnosti na sousedy a nevyhne se starostem správce. Není to opuštěnost anachóréty [poustevníka], neboť má majetek, a ten je jen pro toho, kdo z něj má potěšení. Montaigne na něm nelpí. „Amassing money is a complicated business of which I understand nothing.“ [Hromadit peníze je složitá věc, které vůbec nerozumím.] Ale majetek lpí na něm, bere mu svobodu. Montaigne vidí svou situaci jasně a ví, že z vyšší perspektivy jsou všechny tyhle mrzutosti jen malé starosti. Osobně by je od sebe rád odvrhl.
100
Stefan Zweig