Čítanka Neila Gaimana (Ukázka, strana 99)

Už zas jen konec světa A tak. Ale teď je už pozdě: Starší bohové si vybrali své nádoby. Až vyjde měsíc…“ Z jednoho koutku úst mu začal prýštit tenký čúrek slin, který mu kreslil slizkou stříbřitou čárku až k límci. Zpod límce cosi vylezlo a spěchalo se to schovat do šera pod kabátem. „Jo? Co se stane, až vyjde měsíc?“ Muž v křesle se zavrtěl, otevřel zarudlá a napuchlá očka, zamrkal a probíral se. „Zdálo se mi, že mám mnoho úst,“ řekl a jeho nový hlas byl najednou na tak velikého člověka zvláštně tenký a sípavý. „Zdálo se mi, že každá ta ústa se otevírají a zavírají nezávisle. Některá ústa mluvila, jiná šeptala, některá jedla, jiná mlčky čekala.“ Rozhlédl se, otřel si z koutku úst sliny, narovnal se v křesle a udiveně mrkal. „Kdo jste?“ „Ten, co si pronajímá tuhle kancelář,“ vysvětlil jsem mu.

Najednou si hlučně odkrkl. „Promiňte,“ řekl tím sípavým hlasem a ztěžka se zvedal ze křesla. Když stál, byl menší než já. Kalným zrakem si mě prohlížel od hlavy k patě. „Stříbrný kulky,“ prohlásil po krátké odmlce. „Staromódní prostředek.“ „Jasně,“ já na to. „To se tak děsně nabízí – asi právě proto mě to nenapadlo.

Pane jo, měl bych si za to nakopat. Fakt bych měl.“ „Děláte si legraci ze starce,“ pokáral mě. „Ne tak docela. A omlouvám se. A teď padejte. Někteří z nás mají práci.“ Vybelhal se ven. Posadil jsem se na otočnou židli u psacího stolu a po pár minutách jsem metodou pokusů a omylů zjistil, že když se na židli otočím doleva, vypadne z podstavce.

A tak jsem jen seděl a čekal, kdy zazvoní ten zaprášený černý telefon na stole, a ze zimní oblohy pomaličku unikalo světlo.

Crrr.

Mužský hlas: Myslel jsem už na hliníkové obklady? Položil jsem to.

V kanceláři nebylo topení. Přemýšlel jsem, jak dlouho asi tlusťoch spal v křesle.

Dvacet minut nato zazvonil telefon znovu. Nějaká žena mě s pláčem prosila, ať jí pomůžu najít pětiletou dcerku, která se minulou noc ztratila, kterou ukradli z postýlky. A zmizel i jejich pes.

Já pohřešované děti nedělám, pověděl jsem jí. Je mi líto: příliš nepříjemných vzpomínek. Položil jsem telefon a zase se mi dělalo zle.

– 97 –

Neil Gaiman Už se stmívalo a neon naproti přes ulici se rozblikal, poprvé za tu dobu, co jsem byl v Innsmouthu. Oznamoval mi, že madame ezekiela nabízí věštění z tarotu a z dlaně. Červený neon poskvrňoval padající sníh do barvy čerstvé krve.

Armageddon se odvrací drobnými činy. Tak to prostě je. Tak to prostě vždycky bylo.

Telefon zazvonil potřetí. Hlas jsem poznal; zase ten chlápek s hliníkovými obklady. „Víte,“ povídá, aby řeč nestála, „přeměna z člověka ve zvíře a zase zpátky je z definice nemožná, a tak musíme hledat jiná řešení. Odosobnění, jak jinak, a také jakási projekce. Poškození mozku? Možná. Pseudoneurotická schizofrenie? To si pište. Některé případy byly léčeny intravenózní aplikací hydrochloridu thioridazinu.“ „Úspěšně?“ Uchechtl se. „Tak se mi to líbí. Člověk se smyslem pro humor. Určitě spolu ten obchod uděláme.“ „Už jsem vám říkal, že hliníkové obklady nepotřebuju.“ „Náš obchod je mnohem pozoruhodnější než to, a nesrovnatelně významnější.

Nejste ve městě moc dlouho, pane Talbote. Nebyla by škoda, kdybychom začali být, řekněme, na kordy?“ „Říkejte si, co chcete, kamaráde. Pro mě jste jenom další úprava, která čeká na provedení.“ „Ukončujeme svět, pane Talbote. Hlubinní vystoupají ze svých oceánských hrobek a zhltnou měsíc jako zralou švestku.“ „Tak to si už nikdy nebudu muset dělat starosti s úplňkem, že?“ „Opovažte se nám křížit plány,“ začal, ale já na něj zavrčel a on zmlkl.

Venku za oknem mi pořád sněžilo.

Naproti přes Marshovu ulici, v okně přímo proti tomu mému, stála v rubínové záři svého neonu ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl, a upřeně se na mě dívala.

Pokynula mi jedním prstem.

Už podruhé to odpoledne jsem to položil tomu s hliníkovými obklady, šel jsem dolů a přes ulici jsem se dostal čímsi, co se dost blížilo běhu; ale před vozovkou jsem se rozhlédl na obě strany.

Měla na sobě hedvábné šaty. Místnost osvětlovaly jen svíčky a voněla kadidlem a pačulovým olejem.

– 98 –

Už zas jen konec světa Když jsem vešel, usmála se na mě a pokynula mi, ať dojdu k oknu, kde seděla.

Hrála s tarotovým balíčkem nějakou karetní hru, nějakou obdobu pasiánsu. Když jsem k ní došel, jedna elegantní ruka smetla karty, zabalila je do hedvábného šátku a šetrně je uložila do dřevěné krabičky.

Z vůní v tom pokoji mi začala třeštit hlava. Došlo mi, že jsem dnes ještě nic nejedl; snad právě proto mám ty lehké závratě. Posadil jsem se ke stolku naproti ní, do světla svíček.

Napřáhla se a vzala mě za ruku.

Zadívala se mi pozorně do dlaně, jemně se jí u toho dotýkala ukazováčkem. „Chlupy?“ Tvářila se nechápavě. „Jo, znáte to. Bývám dost sám.“ Pousmál jsem se. Doufal jsem, že přátelsky, ale i tak na mě pohoršeně nakrčila obočí. „Když se na vás dívám,“ pravila Madame Ezekiela, „vidím toto. Vidím oko člověka. Také vidím oko vlka. V oku člověka vidím čestnost, slušnost, nevinnost.

Vidím muže, jenž jde přes náměstí hrdě vzpřímen. A v oku vlka vidím úpění a vrčení, noční vytí a řev, vidím netvora, jak s krví potřísněnými slinami u tlamy utíká tmou na okraji města.“ „Jak můžete vidět vrčení nebo řev?“ Usmála se. „To není těžké,“ odpověděla. Přízvuk nebyl americký. Byl ruský, nebo maltský, nebo snad egyptský. „Okem mysli vidím mnohé.“ Madame Ezekiela zavřela zelené oči. Měla pozoruhodně dlouhé řasy; pokožku bledou, černé vlasy jako by nebyly nikdy v klidu – jemně se jí vznášely kolem hlavy a hedvábí, jako by pluly na mořských proudech dálek. „Je jistá tradiční metoda,“ oznámila mi. „Způsob, jak smýt špatný tvar. Stoupnete si do tekoucí vody, do čiré jarní vody, a pojídáte okvětní plátky bílých růží.“ „A potom?“ „Tvar temnoty se z vás smyje.“ „Vrátím se,“ pověděl jsem jí, „vrátím se s příštím úplňkem.“ „A poté,“ pokračovala Madame Ezekiela, „jakmile z vás voda smyje tvar, si v tekoucí vodě otevřete žíly. Samozřejmě to bude silně štípat. Ale řeka krev odnese.“ Byla oblečená do hedvábí, do šátků a látek stovky různých barev, vždy ale jasných a ostrých, dokonce i v tlumeném světle svíček.

Její oči se otevřely. „A teď tarot,“ prohlásila. Vybalila paklík z černého hedvábného šátku, podala mi karty, ať je zamíchám. Snímal jsem je, míchal výměnně, použil jsem farao.

– 99 –

Ukázka elektronické knihy