Canto ostinato (Ukázka, strana 99)

Uvědomila jsem si, že mě vnímala. Znovu jsem si k ní tedy sedla a položila ruku na její ruku. Začala tichounce, pomalu recitovat: Zhasněte světlo, venku je ho dost.

Takovou krásu nikdo nevypoví.

Po celém světě kráčí teď rok nový a nese lidem šťastnou budoucnost.

A kudy jde ten bohatýr, je konec s pány burziány.

V Koreji hoří jejich plány.

Nad Čínou svítí bílý mír...

Veliké světlo úžasné v sovětské zemi milované na stavbách komunismu plane a nikdy, nikdy nezhasne.

Zarazila se, jako by si nemohla vzpomenout, ale vzpomněla si: Teď došel bohatýr až sem a nové hutě zapaluje.

A proto tolik světla tu je a proto zpívá naše zem...

Jde dál, a všemu navzdory i na západě světlo září.

To zotročení proletáři zvedají rudé prapory.

Znovu se zarazila a oddechovala.

Věděla jsem dobře, z čeho ty verše jsou. Při nacvičování té divadelní hry se seznámila s otcem. Hrála v ní postavu, která se jmenovala jako já: Kateřina.

99

Zdálo se, že už nepoví nic, že to je všechno, ale když už jsem na sobě měla kabát a stála jsem ve dveřích, na rozloučenou zarecitovala: Na překonání psot a bouří, tísní, aby se život rozletěl jak pták, aby se láska stala dobrou písní, se kterou se dá letět do oblak.

Alexej zvoní na Olgu „Kdo je tam?“ „Olgo, to jsem já, Alexej.“ „Jakej Alexej?“ „Honzův.“ „On umřel?“ „Kolem třetí ráno. Ty už o tom víš? Kdo ti to řekl?“ „Nikdo. A kam zas deš? Kam chceš jít? To mi něco takovýho oznámíš a jdeš? Pojď si na chvíli sednout. Já si rozhodně musím sednout. To bych se nenadála, že mě to takhle sebere.“ A tak sedíme. Olze nejde na rozum, proč jsem přišel. Čekám, že se bude ospravedlňovat, že ona, vdaná, si nabrnkla ženatého? To jí přece předhazovali.

Otce hryzlo svědomí a psal jí, že selhal a že se jejich vztah neshoduje s jeho přesvědčením a zásadami, nedalo se to však zastavit.

Matka si myslela, že když mu sbalí kufr, přinutí ho, aby se vzpamatoval, a on se stal opak. Pak psala dopisy na stranický aparát, aby si ho vzali na paškál. Taky do práce.

Olžin muž se mstil, posílal stížnosti všude možně i nemožně, snažil se z ní udělat nejhorší couru, co se nestará o dítě, nakonec přišla o Erika.

100

Byt neměli, otec spával na fakultě a pak spolu na černo bydleli v maringotce. Čekali miminko, Olga potratila.

Přesto věřili, že když zůstanou spolu, mají budoucnost.

Nepohodlí, odsuzování, šikana, to, jak se k nim přátelé otáčeli zády, nic je nemohlo zviklat.

Pak se jim narodil postižený Kubíček. Otec to těžko nesl, předhazoval Olze, že je selhání jeho života. Zůstala nakonec na Kubíka sama. Když přišel do puberty, přestala ho zvládat, musel do ústavu. Už si to nevyčítá. „A to s tím selháním se Honza pletl. Bylo to úplně naopak. Protože když se rozhodl pro mě, udělal prostě to, co chtěl. Rozběhl se a skočil. Nemudroval a nelavíroval.“ „Kdybych věděla, co mě čeká, zůstala bych tam, kde jsem byla. Ale nelituju ničeho, co se stalo, i když budoucnost, jak jsem si ji představovala, se nikdy neuskutečnila.

A nemysli si, že naříkám. Ani mě nenapadne. Jiní se trápili tisíckrát víc než já. Doufám, že až umřu, budu už čistá.

Stálo to za to. Jenom to mě trápí, že nikoho nemám. Erik jezdí po světě, kvůli mně nebude trčet doma. Kubík v ústavu se o mě nepostará. Že tady nikdo nebude, až umřu, že umřu sama.“

Františka už bolí všechno Je to na draka. Bolí mě všechno. A chybí mi někdo, s kým bych si teď povídal. Třeba Alexej nebo Sam. Sam byl první a poslední básník, kterého jsem v životě potkal. Sypával ze sebe verše svých oblíbených: Po nebi letěly šaškovy střevíce... Nikdy předtím jsem se o poezii nezajímal, byla to pro mě jen nuda z čítanky a televizní desetiminutovka v neděli večer. Sam mi to změnil. Chtěl jsem se do toho světa dostat, ale chtěl jsem si cestu najít sám. Zašel jsem do 101 Ukázka elektronické knihy