přece jen váhavě, vyprávěla, jak jsem si o Štědrém večeru nějak otevřel domovní dveře, vzal si dokonce i kabátek a zmizel pryč do zimní krajiny, za hustého sněžení, nahoru, zpátky k nám. Vůbec ničeho jsme si při tom handrkování nevšimli, vyprávěla, a že prý už vůbec neví, o co tehdy přesně šlo, že přes slzy neviděla, ale v jednu chvíli si všichni tři uvědomili, že tu nejsem, že zvenku táhne a venkovní dveře jsou otevřený: to nám zatrnulo, šli jsme jak blbci vytřeštěný sněhem, stopy tvejch bačkůrek vedly domů až nahoru k paneláku, našli jsme tě u dveří, v suterénu, u dveří, vyprávěla moje máti. Takhle jsme vzpomínali při svíčkách a kaprovi v aspiku, dědkovi venku hořela svíce v obří zavařovačce, moje máti se strašně pomalu ďoubala v jídle, jen tak uzobávala, opakovala, že si toho kapra šetří, pořád do toho něco nejistě a škobrtavě vyprávěla, až babička vytrčila ukazováček a řekla prosimtě jez už a nenimrej se v tom!
* K nějakým z takových Vánoc babička pořídila elektrickej zubní kartáček, po Štědrém večeru, když strýc ujel do Stráže k sobě a když jsem doprovodil máti do nahoru do garsonky, podala mi babička modrej nástavec a řekla: na! tady máš! je to pravej Braun. Sama se hned vrhla do čištění zubů se žlutým nástavcem, aby ten strojek vyzkoušela. Začalo to mocně vrčet, tváře se jí rozechvěly, až se jí rysy rozmazaly, zapomněla přitom zavřít pusu, takže pasta jí tekla všude, po bradě, po rukou, až po předloktí, ale čistila dál vehementně, zaujatá tím, co je to za šikovnou mašinku. Říkal jsem jí: babičko, musíš přeci zavřít pusu, když si takhle kartáčkuješ zuby, vždyť ti pasta teče až za rukávy! Ale ona tu pusu jen tak trochu přivřela, a vůbec to nepomohlo, čistila a čistila, pasta byla všude a babička drnčela dál. Po tom hlučném čistění už poněkolikáté připomněla, že má stále kompletní chrup, tedy až na jeden zub, totiž na stoličku, kterou jí v padesátejch letech vyrval nějakej opilej zubař, a prej to byl úplně zdravej zub, že ten nemocnej zub byl hned vedle a do něj si pak babička nechala od jinýho zubaře udělat zlatou inlej. Vyprávěla mi to, když jsem si zkusmo čistil tím elektrickým kartáčkem zuby já, vrčelo mi to celou hlavou, mozek se mi klepal a babičku jsem slyšel jen napůl. Pavel Novotný (1976) básník, germanista a překladatel; více na www.pavelnovotny.net. Loni obdržel Drážďanskou cenu lyriky. – Připravovaná próza Babička, z níž přinášíme úryvek, volně navazuje na cykly Zápisky z garsonky (2020), Dědek (2020) a Procedura (2022, vše Trigon); ukázky otiskly Souvislosti 3–4/2018 a 1/2022. V předchozích cyklech se postava babičky vyskytovala spíše v pozadí, nyní je naopak postavou ústřední. Poslední část pentalogie, pracovně nazvaná Mistr, se věnuje otci a textovou podobu doplní auditivní kompozice.
96
|
Nova et vetera