Tara se po dlouhé době vrací do dědiny. Nechceme, aby na ni všichni hned vyhrkli. Proto jsme přijeli tajně a připravili na to občany. Oslava se neměla konat hned. Víme, jak je na tom se srdcem. Nejdříve ji přivítala náčelníkova rodina a taky Bady s Adélkou. Pak přišla na řadu teta. Manu ji hned poznal a dlouho spolu debatovali o tom, jak to tenkrát vlastně bylo. Udělalo nám také radost, že jsme si mohli prohlédnout alba. Poprvé jsem viděl Manuovu ženu a taky, jak byla Tara ještě maličká. Pro ni to byl asi nejsilnější zážitek. Slzy už dokázala udržet, protože po tom všem emočním vypětí, co dost probrečela, radostí i smutkem, jí žádné už nešly. Byl to silný a krásný okamžik. „A byla maminka hodná?“ zeptala se. „Ta nejlepší žena pod sluncem. Milovala tebe i mě. Dávala do toho všechno. Nikdy jsem nepochopil, kde brala tu energii, která z ní přímo zářila.” „Víš, když mám teď tebe, už mě v noci nestraší vzpomínky na to, jak mě unesli.“ „To jsem moc rád. Ještě kdyby to věděla maminka,“ hlasitě si Manu povzdechl a sklonil hlavu. Myslel na to, co mohl tenkrát udělat líp. Tara to ale nějak vycítila. „Chci ti jenom říct, aby sis to nedával za vinu. Nevěděl jsi to ani to, kde jsem a jestli vůbec žiju. Nechci, aby sis to dával za vinu!“ Pokládá mu ruku na rameno a pak se přitulí. „Mám tě ráda, taťko!“ „Já tebe taky!“ „Já tebe víc!“ „Já tebe nejvíc!“ Tara se usmála a po chvíli se zeptala. „Budeš mi zase někdy vyprávět o mamince?“ „To si piš! Ale teď se zapojíme do oslavy. To by přece nebylo ono, kdyby hlavní postava celé akce chyběla!“ Usmál se a utřel kapesníkem rudé oči sobě i Taře. „A nemáš už náhodou taky chuť na ty dobroty, co Ludmila připravila?“ „Ano, přiznávám, mám velkou žízeň. A to opravdu velkou!“ Usmáli se na sebe a vstoupili k nám do hlavní místnosti. Udělali jsme si takovou malou oslavu na uzdravení. Samozřejmě s pomocí léčivých nápojů… Ale i spoustou jídla, které zhotovila a napekla Ludmila. Umí báječné koláče! Po nějaké době jsme připravili celovesnickou oslavu. Jsme moc rádi, že to dopadlo dobře. Tara je zdravější než kdy dříve. Určitě je to díky nalezení svého otce. Co bylo na oslavě, vám raději psát nebudu, protože to znáte. Je to taneční a velmi veselý lid. Průvody celou vesnicí, stoly, co praskaly ve švech, a jak jinak než starostův mimořádný projev. Akorát byl trochu okořeněný, protože už měl něco připito. Jen vám povím, že jsme z toho vyvázli bez zranění. Byl to konec jako z pohádky! Ale jakýpak konec? Vždyť jsme ještě nenašli ten poklad! Teda jestli nějaký je. Když nebyl na lodi, tak kde potom? Úplně jsem na něj zapomněl. Přes období, kdy jsme se starali o Taru, jsem na poklad vůbec nepomyslel. Na druhou stranu jsme dostali nějaké nové indicie! Bady s Adélkou zatím přinesli deník, jejž jsme našli na palubě vraku, do muzea. Přeložili jej a zjistili pravdu! Co stálo za tou misí! A jak nakonec všichni na palubě skončili. Dokonce zašli za mafiány do vazby, aby zjistili, jestli v tom nemají prsty. Však oni byli ti, kdo se dolů potopili první. Mohli ho někam schovat. Úplně si nemyslím, že by to bylo moc 98
pravděpodobné, ale u mafiánů, a ještě k tomu tatarských, jeden nikdy neví. Mohli mít nějakého komplice. Ale když Bady s Adélou přišli do výslechové komory, mafiáni k menšímu překvapení opět mlčeli. Nadávali jen, že poklad nenašli kvůli tomu, že je ošálila nějaká ženská. Bady říkal, že by v tom mohla mít prsty paní správcová toho muzea, protože jak jinak by se Tataři dostali k tomu pokladu, a dokonce i věděli, kde se přesně nachází. Všechno jim to, jak se nakonec ukázalo, prozradila. Ihned jsme si na ni došlápli a začali s vyšetřováním. Paní správcová se opravdu přiznala. A my si mysleli, že je vše vyřešené…
„Byla to tragédie!“ řekl jsem Taře při cestě na naše oblíbené místo, na hrad. „To teda, nechtěla bych být v kůži toho kapitána.“ „Ale zjistili jsme, co znamená ten Poseidon!“ „No to vím taky! V Řecké mytologii je to bůh moří.“ „Kdyby jenom tak,“ usmívám se. „Ono to bylo dokonce jejich heslo, skrz které se dorozumívali s Portugalskem. V tom deníku píší, že když dorazili do Lisabonského přístavu, ti Angličani myslím, tak se poznali právě podle toho slova Poseidon.“ „Skvělý, teď ještě zjistit, co je ten trojzubec.“ „Jo to jo. Čekal jsem, že se to dozvíme na tom vraku, ale tam nic nebylo.” Po chvíli mi však dochází. „Počkej, nebyl to náhodou dvojzubec?“ „To máš jedno, dva zuby nebo tři!“ Je úžasná. Dokáže mi svým úsměvem ulevit i ve chvíli, kdy řeším záhadu. Jak jsme šli do toho krpálu, moc mi to nemyslelo. Láska zaslepuje rozumné uvažování. „Ale teď to nech, uděláme si takovou romantickou chvilku, co říkáš?“ „Tak jo!“ Bylo to pěkné! Povídali jsme si. I na tapiserie se šli podívat. Prokládali to takovou historickou atmosférou. Pohlížíme do malebné krajiny. Vidíme moře, zapadající slunko a v dáli ostrovy. Myslím, že to jsou ty, na které se nesmí kvůli obavám z poničení tamější fauny a flóry. V našem pohledu je prales a ta skála, u které jsme se poprvé zastavili a spatřili tu hádanku. „Tam jsme dostali první indicii!“ s nostalgií ukazuji směrem ke skále. „Zase řešíš záhadu?“
99
100
Ukázka elektronické knihy