Jenni Fletcherová
„Anno?“ Matka se tvářila překvapeně. Nebylo se čemu divit, protože Anna se zachovala neomluvitelně nezdvořile. Ještě hůř, než když sem přišly. „Omlouvám se, maminko. Cítím se… jsem unavená,“ konečně našla hlas. „Dnes bylo v obchodě velice rušno.“ „Ach…“ Přestože se matka statečně snažila skrýt své rozpaky, příliš se jí to nedařilo. „Předpokládám, že bychom už měly jít.“ „Nuže!“ Hlas lady Jarrowové přesně prozrazoval, co si o jejím chování myslí. „Musíte přijít znovu, Elizabeth,“ obrátila se k paní Fortiniové. „Bude mně potěšením, má paní, a mockrát děkuji za pozvání. Příjemně se mně s vámi povídalo.“ Anna s hrůzou sledovala, jak se její matka sklání a líbá starou dámu na tvář. Zároveň si silně uvědomovala, že vedle ní stojí kapitán Delaney. Vstal úplně ve stejné chvíli jako ona. Anna tvrdohlavě odvracela pohled, ale i tak vnímala, že se tváří zasmušile. Ještě před chvílí se jí v jeho společnosti líbilo tak, že byla ochotna přistoupit i na dočasný smír. Přestože byla rozzlobená a cítila se ponížená, překvapilo ji, že si vybavila několik drobných detailů, kterých si na něm předtím všimla. Jako například, že má jedno oko o trochu tmavší než druhé, že když mluví, má ve zvyku jednou nohou lehce klepat do koberce, jako kdyby měl přebytek energie. V paměti jí také uvízla jeho vůně, lehce citrusová s přídechem soli, která v ní vyvolala myšlenky na moře. Nebo si to jenom představovala? Teď měla pocit, že byla opět podvedena. Jako kdyby kapitán Delaney pokaždé, když se vůči němu trochu obměkčila, odhalil nějakou svou další odpornou vlastnost… „Moc rád jsem se s vámi znovu setkal, drahoušku.“ 98