Jenni Fletcherová
„Anno?“ Matka se tvářila překvapeně. Nebylo se čemu divit, protože Anna se zachovala neomluvitelně nezdvořile. Ještě hůř, než když sem přišly. „Omlouvám se, maminko. Cítím se… jsem unavená,“ konečně našla hlas. „Dnes bylo v obchodě velice rušno.“ „Ach…“ Přestože se matka statečně snažila skrýt své rozpaky, příliš se jí to nedařilo. „Předpokládám, že bychom už měly jít.“ „Nuže!“ Hlas lady Jarrowové přesně prozrazoval, co si o jejím chování myslí. „Musíte přijít znovu, Elizabeth,“ obrátila se k paní Fortiniové. „Bude mně potěšením, má paní, a mockrát děkuji za pozvání. Příjemně se mně s vámi povídalo.“ Anna s hrůzou sledovala, jak se její matka sklání a líbá starou dámu na tvář. Zároveň si silně uvědomovala, že vedle ní stojí kapitán Delaney. Vstal úplně ve stejné chvíli jako ona. Anna tvrdohlavě odvracela pohled, ale i tak vnímala, že se tváří zasmušile. Ještě před chvílí se jí v jeho společnosti líbilo tak, že byla ochotna přistoupit i na dočasný smír. Přestože byla rozzlobená a cítila se ponížená, překvapilo ji, že si vybavila několik drobných detailů, kterých si na něm předtím všimla. Jako například, že má jedno oko o trochu tmavší než druhé, že když mluví, má ve zvyku jednou nohou lehce klepat do koberce, jako kdyby měl přebytek energie. V paměti jí také uvízla jeho vůně, lehce citrusová s přídechem soli, která v ní vyvolala myšlenky na moře. Nebo si to jenom představovala? Teď měla pocit, že byla opět podvedena. Jako kdyby kapitán Delaney pokaždé, když se vůči němu trochu obměkčila, odhalil nějakou svou další odpornou vlastnost… „Moc rád jsem se s vámi znovu setkal, drahoušku.“ 98
Sladká Annabelle
Baron vstal a zdvořile se uklonil. Annu provinile bodlo u srdce. V tu chvíli před ní přistoupil kapitán Delaney a ona pocítila cosi jako lítost. Ne kvůli svému chování, ale kvůli tomu, co se o něm zrovna dozvěděla. Nebýt toho… Nedovolila si tu myšlenku dokončit. Nebýt toho, stejně by nic nebylo. Každý z nich patří do jiného světa. Bez ohledu na to, kdo byla její matka, ona patří do obchodu a nikdy neměla souhlasit, že sem půjde. Měla vědět, že z toho budou jedině problémy. „Slečno Fortiniová.“ Hlas kapitána Delaneyho byl ještě smutnější než výraz jeho obličeje, jako kdyby přesně věděl, co si myslí. „Asi se musíme rozloučit.“ „Ano,“ vysoukala ze sebe ztěžka. Znělo to tak definitivně, ale tak to přece musí být. „Děkuji vám, že jste přišla.“ „Bylo mně potěšením,“ zalhala tak zjevně a bezostyšně, že mu pobaveně zacukaly koutky. „Myslím, že ani ne.“ „Potom tedy mé matce, kapi-“ zarazila se a opravila se: „Můj pane.“ „Ještě ne.“ Jeho úsměv se proměnil v zamračení. „A možná se jím nikdy nestanu. Jestli zdědím hraběcí titul ještě není jisté. Uvidíme. Ještě se musí rozhodnout jeden velice podstatný detail.“ „Ach?“ Anna se snažila, aby v jejím hlase nezněla přílišná naděje. „Copak to je?“ Nadzvedl obočí, jako kdyby ho její otázka překvapila. Anna si uvědomovala, že dokonce i na ni byla otázka příliš přímá. Snad dokonce nevhodná. Ať jde o cokoliv, vůbec nic jí po tom není a stejně by to její postoj nijak nezměnilo. Přesto to z nějakého záhadného důvodu toužila vědět. „Pohlaví nenarozeného dítěte posledního hraběte. 99
Jenni Fletcherová
Jsem předpokládaným dědicem titulu, ale protože je dědictví vázáno na mužského potomka, je dědické řízení zatím pozastavené. Dokud se nenarodí dítě, nic se nemůže rozhodnout. Když to bude chlapec, bude dědicem on. Když to bude dívka…“ „Potom budete dědicem vy?“ reagovala Anna pobouřeně. „Netušila jsem, že je něco takového možné.“ „Ještě před několika měsíci jsem to netušil ani já,“ přiznal kapitán Delaney. „Upřímně, byl bych nejraději, abych to nevěděl ani teď, ale takový je zákon. Takže, jak vidíte, není to tak jednoduché jako vrátit se na moře. Někdy se člověk ocitne v situaci, kterou ani nečekal, ani si ji nevybral, ale nemůže před ní utéct. Nesouhlasíte, slečno Fortiniová?“ Jeho výraz připadal Anně v tu chvíli tak sarkastický, že nedokázala vymyslet, co by měla odpovědět. Místo toho se otočila na podpatku a odešla. „Co to, proboha…?“ „Já vím, maminko.“ Jakmile vyšly ven, zvedla Anna bezmocně ruce. „Nemusíte mně to říkat.“ „Možná nemusím, ale jsem tvoje matka a řeknu to!“ K Anninu překvapení rázovala matka rychle kupředu, aniž by se do ní zavěsila. „Tvoje chování bylo otřesné! Vždyť jsme byly jejich hosty! Co si o nás teď musí myslet?“ „Nikdy jsem tam nechtěla chodit! Věděla jste to!“ namítla Anna. „To tě ale nijak neomlouvá.“ Matka se na ni rozzlobeně otočila. „Tvůj otec by se za tebe styděl.“ „Cože?“ Anna se rozhořčeně nadechla. „To není pravda. Otec přece šlechtu nenáviděl.“ „Ne, nenáviděl způsob, jakým se ke mně zachovala 100 Ukázka elektronické knihy