Louise Allenová
Bude se ho na to muset zeptat. Možná se mu to bude z její strany jevit jako obtěžování, ale jako manželka snad měla právo vědět, zda se její muž chystá vystavit smrtelnému nebezpečí. „Říkala jsi, že by se nerad vzdal svých lodí a obchodu,“ zaútočila Melissa ostrým nožem na jablko, jako by hrozilo, že se bude bránit. „Nezdá se mi ale, že by byl teď kdovíjak šťastný.“ Nevšímala si, že tři další dámy u stolu vydaly syčivé zvuky a upírají na ni varovné pohledy. „Nikdy se neusmívá. Přinejmenším jsem ho neviděla usmívat se v den vaší svatby, což je, uznávám, jediný případ, kdy jsem ho měla možnost vidět na vlastní oči.“ „Měl by stále držet smutek,“ odpověděla Prue. „Takže miluje svou první ženu?“ Melissa nechala stužku slupky dopadnout na talíř. „Melisso,“ zasyčela Jane. „Proboha!“ „Nemám tušení,“ přiznala Prue tak důstojně, jak jen to dokázala. „Prokázal mi značnou laskavost tím, že si mě vzal, a já nemám v úmyslu chovat se, jako bych si dělala nárok na jeho city. Naše manželství nemá s láskou nic společného, že?“ „Samozřejmě, že ne.“ Lucy se vždy snažila uhlazovat pocuchaná peříčka. „A předpokládám, že ve skutečnosti není nešťastný. Ta jizva mu musí dělat potíže, třeba ho bolí, když se usmívá.“ Prue téměř slyšela, jak se ostatní její přítelkyně prudce nadechly. Vsadila by se ještě o to, že se předem dohodly, že se o jizvě jejího manžela nebudou zmiňovat. „Nepochybně ano,“ souhlasila tónem, který, přinejmenším jejím uším, zněl jako dokonalá napodobenina tónu její matky. „Vypadáš, že se ti daří dobře, Verity.“ 98