podepřel svůj žal těmi dvěma chlapci, kteří teď přebývali u nich ve stodole, společným úsilím na obdělávání pozemků. A ona znenadání musela životu čelit sama, postavit se mu zas a znovu každé ráno a pokračovat, aniž věděla, kam směřuje, pokud vůbec někam. Tu a tam se přece jen ozvaly pochybnosti. Když Silas přicválal v závoji prachu, znepokojení nad jejím neupraveným vzhledem, zanedbanou domácností a spouští kolem srubu překonal jen zmatek, s nímž zíral na synovce. „Dostals ten telegram, viď?“ omlouvala se. „Kaleb je naštěstí naživu a v pořádku.“ „To je nabíledni,“ zasupěl. „Telegram o tom bych uvítal mnohem víc.“ Kromě matného bronzu, který si přivezl z Floridy, byl v podstatě kopií bratra, jehož Isabel znala odjakživa – blonďáčkem s plandavými kalhotami, v jehož společnosti trávila ta dlouhá léta dětství a dospívání. Po otcově skonu si ponechal jeho pozemky, obdělával je a poslední dobou se pustil do tolika činností, že si na sestru sotva vzpomněl. Seskočil z koně, došel k ní na zápraží, odmítl nabízený čaj a přísně pohlédl ke dveřím, kde v rozpacích postával Kaleb s rukama v kapsách. „Takže seš v pořádku?“ „V rámci možností,“ přitakal Kaleb. „A co ten nos?“ „Jenom škrábnutí.“ „Co jsem tak viděl, potlouká se tady takovejch požehnaně.“ Kaleb ji nechal se Silasem o samotě, jakmile se naskytla první příležitost, a oni se mohli bavit o tolika věcech, že nevěděla, kde začít. Když jim jako hlavní námět hovoru odpadla Kalebova smrt, těžko mezi ostatními prkotinami hledala tu, která by stála za hovor. Ticho houstlo a tížilo je, dokud ho neodlehčila otázkou, jak se má jeho žena. „Lilian se vede náramně.“
97
„A chlapcům?“ „Taky docela dobře. Věřím, že to jednou někam dotáhnou. Škola je baví. Quincy má rád parníky. Dovedu si ho představit jako strojaře.“ Ačkoliv Silas George nikdy příliš v lásce neměl a jeho zájem o něj s léty ještě slábl, ze setkání s Isabel se vždycky očividně radoval a živě s ní klábosil. Od poslední návštěvy však uplynul téměř rok, což se i na jejich vztahu zjevně podepsalo, takže jí teď nejbližší příbuzný připadal jako dočista cizí člověk. Optala se ho, jestli se zdrží na večeři, ale on vstal s tím, že by raději jel. Jestli je tedy všechno v pořádku, rozloučí se. Točil krempou klobouku v ruce, pohazoval si s ním a zase ho chytal, stejně jako to dělával jejich otec, když byl nervózní. To počínání ji zarazilo: coby chlapec prostě zdědil přirozenost jiného muže – a ona sama se zatím pokoušela najít si svou vlastní cestu bez jakýchkoliv vodítek či pomoci. Jak snadné to Silas má. Přesto na něj byla hrdá a jeho sebejistota ji upokojila. Než odjel, natáhla k němu ruku a položila mu ji na rameno. „Možná se na tebe ještě někdy s něčím obrátím, Silasi.“ Tvář se mu starostlivě stáhla. Nechtěla v něm vyvolat obavy. A rychle dodala, že neměla na mysli nic konkrétního. „Prostě jen – jeden dneska nikdy neví.“ „Jsme od sebe jenom den cesty,“ podotkl. „Kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najdeš.“ To ubezpečení jí postačilo, pustila ho, dívala se za ním, jak míří ke koni, a znovu přemítala, nakolik se sourozenci mohou odloučit, aniž by se pouto mezi nimi kdy přerušilo. Napadlo ji zavolat za ním a poděkovat mu, že přijel, ale včas si uvědomila, že bratrovi, jako je ten její, není třeba dávat vděčnost okázale najevo. Pokračoval by prostě dál a její slova by nebral na vědomí. n
98
Následující dny byly poklidné. Kaleb plnil svůj slib a zdržoval se doma, jedli spolu nebo jen tak vysedávali. Podobně jako jeho strýc však i on cosi pozbyl a držel si odstup, i u něj se projevily sklony k rezervovanosti, jakou znala u většiny mužů. A když se delší dobu dívala na znetvořenou tvář, dělalo se jí slabo. Od narození měl bledou pleť a pokožku náchylnou – na muže až příliš jemnou, stejně jako rysy, nos, oči a rty –, a když odcházel, byla si jistá, že jeho křehká tělesná schránka, neuzpůsobená na podmínky války, podlehne snadněji zraněním, než tomu bude u jiných chlapců. Jizva se táhla shora dolů mezi nosem a tváří, oddělovala je jako dva úseky a nos se ohnul doprava, jako by se stáčel za vůní, kterou nemohl zachytit. Upomínky. Ty věčné upomínky. Na ztracený čas, na vyčerpané vztahy. Sama se tomu všemu poddala, ale odmítala nechat uprostřed té bolesti syna. Ve chvílích, kdy se stáhl kamsi do sebe, ho pošťuchovala k činnosti, neboť si byla jistá, že nějaká, jakákoliv je lepší než žádná. „Táta by tvou pomoc určitě upotřebil,“ navrhovala mu. „Ten už pomocníky má.“ „Přivítal by i další ruce, vážně.“ Kaleb došel posbírat snůšku vajec do kurníku nebo vyhřebelcoval Ridleyho a občas se zahleděl k připravovaným polnostem. George se k synovi nechoval o nic citlivěji než k jiným. Žil si teď po svém a na rodinu neměl čas, což jí samotné nevadilo, ale na Kaleba se takové chování vztahovat nemůže. O to se postará. „Mohl by tě platit,“ nadhodila. „Mohl bys pracovat, jak by se ti chtělo.“ Seděli u stolu, střídavě si povídali a četli, když je nálada na klábosení přešla. Zkraje dubna panovalo mírné počasí, dusno rozháněl vítr, a přesto jí délka dnů, nejspíš v důsledku nynějšího blazeovaného přístupu k životu, připadala namáhavá. „A na to se ho mám ptát já?“
99
Ukázka elektronické knihy