podepřel svůj žal těmi dvěma chlapci, kteří teď přebývali u nich ve stodole, společným úsilím na obdělávání pozemků. A ona znenadání musela životu čelit sama, postavit se mu zas a znovu každé ráno a pokračovat, aniž věděla, kam směřuje, pokud vůbec někam. Tu a tam se přece jen ozvaly pochybnosti. Když Silas přicválal v závoji prachu, znepokojení nad jejím neupraveným vzhledem, zanedbanou domácností a spouští kolem srubu překonal jen zmatek, s nímž zíral na synovce. „Dostals ten telegram, viď?“ omlouvala se. „Kaleb je naštěstí naživu a v pořádku.“ „To je nabíledni,“ zasupěl. „Telegram o tom bych uvítal mnohem víc.“ Kromě matného bronzu, který si přivezl z Floridy, byl v podstatě kopií bratra, jehož Isabel znala odjakživa – blonďáčkem s plandavými kalhotami, v jehož společnosti trávila ta dlouhá léta dětství a dospívání. Po otcově skonu si ponechal jeho pozemky, obdělával je a poslední dobou se pustil do tolika činností, že si na sestru sotva vzpomněl. Seskočil z koně, došel k ní na zápraží, odmítl nabízený čaj a přísně pohlédl ke dveřím, kde v rozpacích postával Kaleb s rukama v kapsách. „Takže seš v pořádku?“ „V rámci možností,“ přitakal Kaleb. „A co ten nos?“ „Jenom škrábnutí.“ „Co jsem tak viděl, potlouká se tady takovejch požehnaně.“ Kaleb ji nechal se Silasem o samotě, jakmile se naskytla první příležitost, a oni se mohli bavit o tolika věcech, že nevěděla, kde začít. Když jim jako hlavní námět hovoru odpadla Kalebova smrt, těžko mezi ostatními prkotinami hledala tu, která by stála za hovor. Ticho houstlo a tížilo je, dokud ho neodlehčila otázkou, jak se má jeho žena. „Lilian se vede náramně.“
97