pasáků, a tak on prchá z domu. Jak prozaické. A jak smutné, až otravné. Pro nás! Po jednom takovém poplachu, kdy jsme museli všechno včetně matrací a oblečení vynosit před barák do deště, kdy lilo jako z konve, a nám tudíž nezbylo vůbec nic suchého, Dědek naštvaně prohlásil: „Tady vidíš, za co všechno můžou ženský! Hadí plemeno! A ony si v klidu seděj doma, popíjejí čučo a tlachaj nesmysly!“ Nicméně stejně jako já psal své holce domů skoro každý večer, alespoň pokud jsme měli čas. A každý den po obědě vyhlížel výkoňáka, jestli mu nese dopis. A vůbec nám nevadilo, že za každé písmenko na adrese, a to i zpáteční, budeme dělat kliky. V tu dobu jsem byl schopen udělat šedesát kliků a ani se moc nezadýchat. A když jsem se zapřel, tak i devadesát. Vlastně mi tahle buzerace od našich mazáků ani moc nevadila. Cítil jsem se ve skvělé kondici a mnohem víc mi vadilo čistit Kováčovy kanady. Naštěstí s tím začal čím dál víc zatěžovat našeho nabíječe, a po mně chtěl jen nosit jídlo, pokud se mu ráno nechtělo z postele. Rychle jsme ale s ostatními přišli na to, že to skýtá i jisté výhody. Od té doby se nám nikdy nestalo, že bychom se málo nasnídali… To kluci na ostatních cimrách na tom byli hůř. Prostě jsme zažívali mazáckou vojnu se vším všudy. Jakmile odpoledne po třetí hodině odešli lampasáci domů k manželkám, nastával čas mazáků. A jak nám jednou vysvětlil velitel roty, mazáci se starají o to, aby byl na baráku přes noc klid a všechno bylo, jak má být. Od toho tam jsou.
První opravdu velkou jízdu, dva dny v kuse, jsme zažili na Doupově asi čtrnáct dní po nástupu do Boru. Listí na stromech se začalo pomalu barvit a po ránu už začínalo být chladno,
97
i když dny ještě byly teplé. Celý ten podzim byl obzvlášť teplý, a tak nám ani nevadilo, že spíme v barácích, připomínající salaše. Hlavně mezerami mezi prkny na stěnách. Tedy nevadilo nám to večer, když jsme usínali. Ráno už to bylo horší, a tajně jsme doufali, že nepřijdou ranní mrazíky. Škvírami tak profukovalo, že jsme všichni byli kompletně celí zabalení ve spacácích a vykukovali jen nosy a vršky hlav. Když jsem se brzy ráno vyhrabal ze svého kokonu, abych se vydal na latrínu v době, kdy tam ještě budu sám, a rozhlédl se po zšeřelé místnosti, napadlo mě, že jsme naskládaní vedle sebe na dlouhých dřevěných patrech jako motýlí kukly na farmě s umělým chovem. Zvykl jsem si už v Martině vstávat před budíčkem a chodit na záchod v době, když je tam člověk sám. V kasárnách to ještě šlo, ale na cvičeních to byl vždycky problém. Takzvané kolotoče, na kterých se sešlo třeba i osm chlapů a seděli kolem dokola bez jakéhokoli soukromí mi vždycky naháněly husí kůži a pocit, že zákonitě musím dostat žloutenku nebo něco podobného. Takže jsem vstával brzy, když ostatní ještě spali. Tanky, které jsme tam převzali právě jen na tyhle dvoudenní jízdy, byly pěkné vraky. A protože jsme byli nezkušení, jejich majitelé s námi pěkně vyjebali. Předali nám mašiny bez blatníků, brodiček, klád, které jsou vzadu pro případ zapadnutí v blátě a tak dál. Když jsme jim je pak chtěli vrátit, samozřejmě po nás chtěli všechno. Bohužel jsme neměli zapsaný v předávacích protokolech, co na kterém tanku chybí, a tak jsme jim museli dodat vlastní blatníky, vlastní lopaty a krumpáče, prostě všechno. Takže naše auto technického zabezpečení mazalo do kasáren, a tam kluci posbírali ve skladě maximum všeho, co se dalo. Po jejich návratu jsme doplnili chybějící výbavu na tanky a konečně je předali majitelům. Nicméně jsme to pěkně slízli jak od kluků z technického zabezpečení, tak od Clondyho. Prostě zkušenost k nezaplacení.
98
Předtím jsme ale najeli pěkných pár kilometrů. A protože jsme tehdy ještě Doupov neznali, zdál se to být nekonečný prostor s nepřeberným množstvím cest, neoznačených křižovatek, lesů, luk a potoků. Vyjeli jsme po obědě. Řidiči v pochodové poloze, velitelé tanků na věži, nohy spuštěné dovnitř, každý dopředu smířený s tím, že nás čeká dlouhá šichta. Jen nábojky a střelci zůstali v kasárnách. Těch se tohle netýkalo. „Udržujte rozestupy!“ zavelel Clondy, který stál na mírném kopečku, abychom na něho všichni viděli. Pak zvedl pravou ruku a ukázal signál: Motory natočit. Pravděpodobně to i zařval, ale jeho hlas zanikl v burácení motorů. Třináct dvanáctiválcových motorů doprovázených kvílivým zvukem roztočených ventilátorů, to už nějaké decibely vyprodukuje. Utáhl jsem si řemínek s krkafony pod bradou, narazil si pevněji kuklu a připravil se. Sotva jsem sevřel v dlani řadící páku, ozval se ve sluchátkách nepředpisový povel Mirka Slastného: „Tak hurá na to, ať to máme za sebou!“ Po několikahodinovém ježdění v terénu a po rozbitých tankových cestách jsme konečně dostali povel zastavit a sesednout. Zůstali jsme v koloně tak, jak jsme dojeli, a postupně, tank po tanku, nás navštívila cisterna s naftou. Jela odzadu, takže jsme přišli na řadu jako jedni z prvních a po doplnění nádrží jsme popadli ešus a vydali se k pojízdné kuchyni pro večeři. Dodnes si pamatuju smrad nafty na rukách, které si nebylo kde umýt. Ešusy jsme vypláchli chladnoucím čajem, který ostatně chutnal také jako nafta, a pomalu jsme šli k tankům. Naše vize, že se natáhneme na žaluziích nad motorem a odpočineme si, vzala rychle za své. Hodinu po rozkazu „motory zastavit“ zazněl rozkaz přesně opačný: „motory natočit!“ A pak už zase bylo slyšet jen hvízdání ventilátorů a rachocení pásů. Postupně padla tma, a než jsme si to stačili uvědomit, absolvovali jsme noční jízdy. Někdy se sundá kryt z velké luny, a to je pak světlo jako ve dne,
99
Ukázka elektronické knihy