pasáků, a tak on prchá z domu. Jak prozaické. A jak smutné, až otravné. Pro nás! Po jednom takovém poplachu, kdy jsme museli všechno včetně matrací a oblečení vynosit před barák do deště, kdy lilo jako z konve, a nám tudíž nezbylo vůbec nic suchého, Dědek naštvaně prohlásil: „Tady vidíš, za co všechno můžou ženský! Hadí plemeno! A ony si v klidu seděj doma, popíjejí čučo a tlachaj nesmysly!“ Nicméně stejně jako já psal své holce domů skoro každý večer, alespoň pokud jsme měli čas. A každý den po obědě vyhlížel výkoňáka, jestli mu nese dopis. A vůbec nám nevadilo, že za každé písmenko na adrese, a to i zpáteční, budeme dělat kliky. V tu dobu jsem byl schopen udělat šedesát kliků a ani se moc nezadýchat. A když jsem se zapřel, tak i devadesát. Vlastně mi tahle buzerace od našich mazáků ani moc nevadila. Cítil jsem se ve skvělé kondici a mnohem víc mi vadilo čistit Kováčovy kanady. Naštěstí s tím začal čím dál víc zatěžovat našeho nabíječe, a po mně chtěl jen nosit jídlo, pokud se mu ráno nechtělo z postele. Rychle jsme ale s ostatními přišli na to, že to skýtá i jisté výhody. Od té doby se nám nikdy nestalo, že bychom se málo nasnídali… To kluci na ostatních cimrách na tom byli hůř. Prostě jsme zažívali mazáckou vojnu se vším všudy. Jakmile odpoledne po třetí hodině odešli lampasáci domů k manželkám, nastával čas mazáků. A jak nám jednou vysvětlil velitel roty, mazáci se starají o to, aby byl na baráku přes noc klid a všechno bylo, jak má být. Od toho tam jsou.
První opravdu velkou jízdu, dva dny v kuse, jsme zažili na Doupově asi čtrnáct dní po nástupu do Boru. Listí na stromech se začalo pomalu barvit a po ránu už začínalo být chladno,
97