Millie Adamsová
jak byla opřena o jeho teplé tvrdé tělo. Pokud ji vzrušuje pomyšlení na situaci, ve které mohla zemřít, je to s ní opravdu velmi zlé. Vyklouzla z postele a odcupitala do obytné zóny. Stál tam a ruce měl založené na prsou. Měl na sobě černý svetr a černé kalhoty a vypadalo to, že se mu stěží vejdou svaly do oblečení. Ale nemohla si nevšimnout, že to bylo oblečení, které se znepokojujícím způsobem podobalo tomu, které denně nosívala ona. To, které jí zakázal. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale jeho zakazující výraz ji zastavil. „Co je?“ „Dorazily testy otcovství. Jsem otcem.“ „No, to už jsem věděla, Gunnare. Myslím, že ty taky.“ Neřekl nic. „Ale ty jsi mi řekl, že láska je pro tebe těžká a já jen nechápu…“ Odkašlala si. „Proč mne tak úporně chceš. A to dítě.“ Chvíli nic neříkal. Jeho oči byly tak chladné, že ve srovnání s nimi vypadal sníh venku skoro jako by začínal tát s příchodem léta. „Víš, že jsem odešel žít se svým otcem, když mi bylo dvanáct?“ Zavrtěla hlavou. „To jsem nevěděla. Vydedukovala jsem…“ „Jasně, že sis vydedukovala, že jsem s ním byl vždycky. Ale ne. Do dvanácti mne vychovávali rodiče mé matky. Víš, když jsem byl starší a už jsem nebyl malý kluk, myslel jsem si, že chci jít žít se svým otcem. Psal mi. Čas od času. A já si ho idealizoval. Díval jsem se na jeho fotky na internetu. Myslel jsem si, že je skvělý. Přesně takový muž, jakým jsem chtěl být, až vyrostu. Nade všechno na světě jsem ho chtěl potkat. Chtěl jsem s ním žít. A když mi bylo dvanáct, tak se mi to přání splnilo.“ „Gunnare…“ „Pořád si pamatuju to nadšení. Přiletěl v helikoptéře. Měl na sobě oblek. Vypadal přesně jako na fotkách. A já věděl… Věděl jsem, že je to tak správně. Vzal mne 98