Clare Connellyová
v jejích očích měl sto chutí ji popadnout do náruče, obejmout a slíbit, že všechno bude v pořádku. Tak jako je sblížil zármutek po Stavrosově pohřbu, se s ní i nyní chtěl pomilovat, aby zahnal její smutek ze zpráv, které si přečetla na internetu. Chtěl zahnat všechnu její bolest a postarat se, aby se cítila líp. Chtěl se s ní pomilovat, protože to oba potřebovali. „Jdi,“ pobídl ji s vědomím, že kdyby tu zůstala ještě chvilku, neovládl by se. Ve vaně plné horké vody se rozplakala. Nepovažovala to za slabost. Pláč je zdravý způsob, jak se popasovat se smutkem. A Tessa byla smutná. Z článků, které si přečetla, i z okolností svého manželství. Když za dveřmi koupelny zaslechla kroky, nabrala vodu do dlaní a opláchla si obličej, aby na ní Alex nepoznal, že plakala. Zaklepal a počkal na vyzvání. To drobné gesto ji dojalo. Vypovídalo o Alexově nezištné povaze a úctě, kterou k ní choval. „Pojď dál.“ Vešel dovnitř a nabídl jí sklenku. „Děkuju,“ zamumlala. „Mám jít?“ zeptal se. Netlačil na ni, neočekával, že mu dovolí zůstat. Problém byl, že chtěla, aby zůstal, a právě proto potřebovala, aby odešel. Nesměla mu znovu podlehnout. „Prosím, jdi,“ řekla, aniž by se mu zadívala do očí. „Kdybys mě potřebovala, budu dole,“ odpověděl, otočil se na patě a odešel. Dělal vše správně – dopřával jí prostor a respektoval hranice, které nastavila. Tak proč si po jeho odchodu připadala tak strašlivě osamělá? 98