Lela May Wightová
hovořil, jako by byla svatá. Slova, která právě padla, vůbec nepopisovala ženu, kterou miloval. „Byl jsem syn své matky, jsem ale dědic svého otce,“ prohlásil hádankovitě. „Byl jsi?“ optala se vyzývavě. „Už nejsi?“ „Matka je už dávno po smrti.“ „To je můj otec taky, já ale i dnes zůstávám jeho dcera.“ Na bradě porostlé krátkým plnovousem mu naběhl sval. „Pro místní obyvatelstvo jsem byl cizák. Nevěděl jsem nic o jejich způsobu života, o každodenních starostech. Respektovali mě? Ano, ale jen proto, že neměli na vybranou. Byla to otcova vůle. Jsem z královské krve a právoplatný dědic trůnu. Respektovali ale moji matku?“ Úmyslně nechal řečnickou otázku bez odpovědi. Protože mlčela, pokračoval: „Utíkala odtud v hanbě. Neměla moc ani žádné výsady. Tady, v Talídě, jsem dnes dědic svého otce. Lidé tě tu budou respektovat, protože jim to přikážu.“ „Přikážeš jim to tak, jak měl tvůj otec přikázat, aby respektovali tvoji matku?“ „V tom není žádná podobnost. Jejich vztah…“ „Mezi tvým otcem a matkou byl vztah?“ „Ať byl či nebyl, lid o ni jednoduše nestál. Nechtěl ani mě. Potřebuju ale, aby chtěl tebe.“ „Jak to chceš zajistit?“ „Tím, že je přesvědčím, že jsme… opravdoví. Že nejsme ztělesnění ohně a vášně, ale jistoty a síly. Nenabídneme jim pompu a dědice a tituly, ale něco docela jiného. Něco opravdového. Něco, co jim můj otec nikdy nedal. Nabízel jim jen falešné sliby a pak jednu milenku za druhou. Jeho právoplatná manželka nikdy nevycházela ze svého křídla v paláci. Zemřela bezdětná. Ty taková královna nebudeš.“ 98