SOUTĚŽNÍ RÉTORIKA: DEBATOVÁNÍ FORMOU KP Poměrně častým nedostatkem je nadměrná rychlost mluvy. Je jakási biologická mez, za kterou již rozhodčí nestíhají mluvené slovo psát. Když ji překročíte, je to, jako byste neřekli nic, rozhodčí budou mít v záznamu prázdná místa. V mluveném projevu se dá ještě pár chyb udělat. Takových, kde již nejde o to, že by slova nepomáhala či bránila přenosu sdělení, ale poškozují reputaci řečníka. To už je ale o něčem trochu jiném, a proto se k jazyku vrátíme v oddíle věnovaném právě osobnosti mluvčích. V rámci debatní argumentace jsou posluchači, to znamená oponenti a rozhodčí, k použitému jazyku a jeho srozumitelnosti vcelku shovívaví. V debatách v cizím jazyce dokonce velmi shovívaví. Navzdory vší toleranci posluchačů je ale zřejmé, že z důvodu jazykových vad přesvědčivost projevu trpí. Ve hře, která se hraje na poli mluveného slova, prostě mluvené slovo hraje docela významnou roli.
Porozuměním jejímu problému, pečlivou přípravou, snahou o porozumění, touhou dobrat se pravdy. Debatérka je důvěryhodná, když se zmocňuje obsahu, netouží vyhrát kličkami a silnými slovy, ale silou rozumu. Protivou prozíravosti je mj. nedovtipnost, jak jsme ji zmínili ve druhé kapitole. Dobré úmysly, které debatér chová k ostatním účastníkům rozpravy, se projevují mj. respektem, tolerancí a laskavosti. Útočný styl a arogance naopak ethos debatéra snižují. Současně jde o přínos, který debatér publiku nabízí – tím je jeho poznání, které nám nabízí a ze kterého můžeme čerpat. I ctnost, poctivost či mravní integrita se v debatě nějak projevuje. Aniž bychom zkoumali různé definice toho, co vlastně slovo ctnost zahrnuje, můžeme snad říci, že ctnostný je ten, kdo je schopen a má odvahu korigovat své jednání, takže nalézá jeho míru. S pojmem se dále pojí koncepty poctivosti, čestnosti, férovosti, odpovědnosti. Ty se v chování debatéra nějak projevují – anebo ne. Debatní společenství spojují jisté hodnoty. Toto společenství se potom dokáže vcelku snadno shodnout na tom, že prozíravost, dobré úmysly a mravní integritu považuje za dobro. Dokáže se velmi snadno shodnout i na tom, že je správné dobro propagovat. Jinými slovy řečeno, posluchači mají tendenci hodnotit projev i podle toho, kdo jej pronáší. Pokud jej pronáší člověk, který je důvěryhodný, máme tendenci projev hodnotit trochu jinak než projev řečníka, jehož reputace dobrá není. Nemělo by vás překvapit, že řečnická pověst se buduje. A budují si ji i středoškoláci. Pokud někdo stráví několik let v komunitě, která se pravidelně setkává, nepochybně za sebou nějakou stopu zanechá. Reputace a ethos řečníka provází a předchází. Do debatní místnosti vstupují spolu s ním. A posluchači mají tendenci argumentaci hodnotit i s ohledem na tuto řečníkovu pověst. Nyní je srozumitelnější, proč jsme vás na více než jednom místě této učebnice nabádali k přátelskému, otevřenému, uvážlivému chování. Věc se má tak, že to nebyla jen výzva k dodržování nějakých obecných zásad slušného chování v debatě. Ve skutečnosti to byl návod, jak dobře debatovat. Pozorování ukazuje, že mluvčí a týmy, kteří se takto chovají, mají vyšší tendenci v debatách vítězit než mluvčí a týmy, kteří to dělají jinak. Teď již víte proč. Jeden takový výzkum provedli autoři Snider a Schnurer. Snažili se zjistit, co odlišuje dobré a úspěšné debatéry od těch méně úspěšných. Na základě svých pozorování sestavili seznam charakteristických znaků, jak se projevují úspěšní debatéři a jak se projevují ti neúspěšní. Tento seznam vám může posloužit k tomu, abyste zvýšili svoji důvěryhodnost a tím i důvěryhodnost své argumentace. Napodobujte chování úspěšných debatérů a vyhýbejte se chování, které popisuje ty neúspěšné.
4.1.2 Kdo to sděluje Jazyk hraje v rétorice roli jako médium přenosu informací. Má však nemálo společného i s projevem osobnosti řečníka, přispívá k budování jeho či její (ne)důvěryhodnosti. Důvěryhodnost řečníka, ve slovníku antických autorů ethos, má v debatní hře jistě menší význam, než je tomu v reálném světě. Od osobnosti soudce či politického vůdce očekáváme jisté charakterové vlastnosti, které debatér mít nemusí. Případně je nemusí mít v takové míře. Navíc debatu rozhoduje obsah a ještě přesněji obsah zaznamenaný písmem. Přesto osobnost řečníka a jeho ethos nějakou roli v debatě mají. A možná, jsou pro to indicie, hrají roli poměrně významnou. Aristotelés rozeznával tři aspekty, které se na důvěryhodnosti řečníka podílejí: jeho rozumnost, poctivost a dobré úmysly: Tři věci tedy působí, že řečník sám dochází víry. To lik jest totiž příčin, pro něž někomu věříme, nehledíme -li k důkazům. Jsou to rozumnost, ctnost a přízeň. Ne boť kdo klame v tom, o čem mluví nebo v čem uděluje radu, činí tak buď podle všech těch věcí, nebo podle jedné z nich; buď totiž z nedostatku rozumnosti má o věci ne správné mínění, nebo má sice o ní správné mínění, ale pro svou špatnost je neřekne, anebo jest sice rozumný a dobrý, ale není příznivě nakloněn. Proto je možné, že lidé neradí to nejlepší, ačkoliv je znají. Kromě těch tří příčin není žádné jiné. Nutně tedy ten, kdo má všechny ony vlastnosti, dochází u posluchačů víry. (Aristotelés: Rétorika) V debatě se v jisté míře tyto vlastnosti projevují všechny: Rozumnost či prozíravost můžeme chápat jako intelekt, schopnost uvažovat o tom, jak máme jednat a proč a jak takovým jednáním zlepšíme svět. V debatní praxi se prozíravost projevuje uchopením látky debaty.
98
KAPITOLA 3: TŘETÍ DEBATA Znaky úspěšných a neúspěšných debatérů podle Snidera a Schnurera:
debatéra se potom jedná o většinu! Výsledky tohoto pozorování posilují tezi, že význam řečníkova ethosu v debatě není zanedbatelný. Naopak naznačují, že zatímco na úspěchu se víceméně rovnou měrou podílí kvalita argumentace a řečníkovo chování, neúspěch je dán spíše tím druhým. To je vcelku překvapivé a rozhodně cenné zjištění. Schnurer a Snider sledovali jisté skupiny debatérů a v jistém čase. Kdyby pozorovali ty české a koncem druhé dekády století, možná by zaznamenali i další charakteristiky. Mezi znaky neúspěšných debatérů u nás nápadně vystupují nepřipravenost a neznalost ob sahu látky debaty a argumentace na vnější efekt, která tuto nepřipravenost maskuje. Argumentace na vnější efekt potom mimo jiné zahrnuje ceremoniální, občas i arogantní chování, bezobsažné, zesílené a rituální fráze, nadměrnou rychlost promluvy, používání amerikanismů a řečníkovi neznámých cizích slov a kvaziodborného žargonu debaty. To vše jsou prvky magické argumentace, hovoříme o ní dále. Všechny mají jedno společné – podrývají důvěryhodnost řečníka. Skutečnost, že takto vystupující mluvčí a týmy velmi často prohrávají, posiluje tezi, že důvěryhodnost, ethos řečníka hraje v debatě roli větší, než jsme ochotni při pustit.
Úspěšný debatér • Je milosrdný vítěz a zdvořilý poražený. • Průkazní sílu svých argumentů staví na silných základech jazykového projevu. • Svojí argumentací sleduje potřeby a přínos týmu, ne vlastní sebeprezentaci. • Argumentuje za pomoci vynikajících pozorování, do středu pozornosti však vždy staví tvrzení, ne pozorování. • Na podporu svých tvrzení předkládá věrohodné důkazy a nepředpokládá, že obecenstvo samo rozpozná význam jeho argumentace. • Debatuje živě, s entuziasmem a zápalem. • Vidí širší obraz, je si vědom toho, jak se tvrzení vzájemně ovlivňují, a používá tyto vztahy, aby pozvedl analýzu v debatě na vyšší úroveň. • Zná cenu široké znalostní základny. Chápe, že neexistuje náhrada za porozumění tomu, o čem se debatuje. • Chápe potřebu organizace za účelem odhalení zásadních bodů zvratu v debatě. • Dává obraz inteligentního člověka, který hledá porozumění a odhalení pravdy. Neúspěšný debatér • Je zklamán, když se úspěch v debatě nedostavuje snadno či automaticky a pro nedostatek vůle ztrácí výhody, které debatování přináší. • Naříká, že všichni jsou proti němu: rozhodčí, situace, ostatní týmy, osud. • Není schopen prokazovat úctu ostatním účastníkům – kolegům, oponentům, rozhodčím, publiku, organizátorům. • Hovoří z pozice zvláštních výhod. Chce, abyste mu věřili a dávali přednost jeho názorům před názory ostatních, aniž by dokázal proč. • Není schopen v debatě činit spojení mezi problematikou teze, argumenty a fakty. • Hovoří pouze v obecné rovině nebo naopak pouze v přílišném detailu a nechápe, že jak velký obraz, tak i detaily jsou důležité po celou dobu. • Debata mu, ať již z důvodu příliš vysoké soutěživosti nebo nezájmu, není zábavou. • Není schopen či ochoten dávat v průběhu hodnocení a zdůvodnění rozhodnutí debaty rozhodčím bedlivý pozor. Zdůvodnění a hodnocení proto nerozumí a nepoučí se tak ani z vítězství, ani z porážky. • Není schopen se před blížící se debatou soustředit. Rozptyluje se vnějšími událostmi.
Ethos a neverbální projev V oddíle věnovaném jazykové stránce řeči zaznělo, že řečníkův jazyk a použité stylistické prostředky podporují přesvědčivost argumentace přímo a nepřímo. Následně jsme rozebírali jejich přímé působení, takové, kdy jazyk ovlivňuje obsah bezprostředně. Nepřímým působením myslíme takové, kdy forma projevu – jazyk, ale i neverbální komunikace a vůbec debatérovo chování podporují, či naopak oslabují její důvěryhodnost. Ať chceme, nebo nechceme, svým chováním a jazykem vysíláme nějaké signály. Ty v debatě ethos řečníka posilují, anebo snižují. V debatě je zvykem formální oděv. Smysl se objasňuje. Oděv přiměřený situaci totiž zvyšuje důvěryhodnost svého nositele. Vědí to obchodníci, právníci, lékaři, … Rétorická argumentace je o přesvědčivosti, o působe ní argumentu, ale i jeho nositele na posluchače. Necháte se ošetřit maškarou v záplatovaných teplácích? Svěříte takové figuře své životní úspory s tím, že je pro vás dobře investuje? Ne? A přece jeden i druhý mohou být ve svých oborech špičkoví odborníci. Jen prostě k jejich profesi patří jisté oblékání a to jim a jejich slovům potom mimo jiné propůjčuje důvěryhodnost. Prostředí seriózní formální rétorické diskuse a tím spíše soutěže v takové aktivitě vyžaduje formální oblečení. Není to nutně tím, že by si to tak někdo vymyslel a napsal do pravidel. Spíše do pravidel někdo zapsal již existující, na jeho vůli nezávislý fakt, očividnou skutečnost. Jistě můžete zkusit k debatě přijít v tričku s vtipným nápisem a teplácích se čtyřmi pruhy. Je to sice proti
Schnurer a Snider uvádějí celkem devatenáct charakteristik. Zhruba polovina z těch popisujících dobrou debatérku se nezabývá obsahem její řeči, ale její důvěryhodností. V případě charakteristik neúspěšného
99
SOUTĚŽNÍ RÉTORIKA: DEBATOVÁNÍ FORMOU KP povzbuzujících slov. Vyzařuje z nich připravenost, vyrovnanost, soustředěnost. Debata ještě nezačala a tým již sbírá kladné body. Srovnejte s jinými možnými scénáři: tým třeba přiběhne udýchaný a pozdě, ukáže se, že nemají nic na psaní, a tak začnou shánět propisky, někdo vytahuje stohy papírů, které buď dramaticky, anebo chaoticky rozkládá po stolech, na poslední chvíli se rozrušeným hlasem řeší argumentace a hledá se to či ono. Některé týmy zase vsadí na žoviálnost a familiaritu a bodrými hlasy si s jedním z rozhodčích, se kterým jsou zřejmě nadmíru zadobře, před začátkem debaty vyměňují šprýmovné repliky. Oponenti a ostatní rozhodčí nechápou. Debata ani nemusí začít a některé týmy již mohou mít na svém kreditu drobný škraloup. Jazyk a neverbální komunikace včetně chování podléhají módě. Stejně tak je tomu v debatě. Skoro každý rok se objeví nějaká žhavá novinka, která se jako lesní požár, nebezpečný virus či jiná přírodní pohroma šíří mezi debatéry. Většinou je to nějaká prázdná fráze typu na definicích jsme se shodli, přejdu proto rovnou k argumentům (její použití je zvláště zábavné v situaci, kdy v předchozí větě mluvčí definici kritizovala a odmítla ji), I beg to oppose a podobně. Zhruba v letech 2018 a 2019 kulminovala popularita následující módní praxe: Debatérka se zvedne, aby zahájila řeč. K pultíku si nese změť papírů velikosti A4, které před sebou několik desítek sekund důležitě rozkládá, tváři se, že snad podle nějakého promyšleného schématu. Na závěr ještě významně přehodí umístění prvního a osmého lejstra, ta zřejmě nebyla v těch správných sektorech. Triumfálně vytahuje mobilní telefon. Veledůležitě nastavuje odpočet. Majestátním a rozmáchlým gestem zmáčkne tlačítko start, zvedne oči, oslnivě se usměje na publikum a dramatickým hlasem oddrmolí úvodní naučenou sekvenci, ve které se dvakrát přebreptne. Ponechme stranou skutečnost, že mezi zaujetím místa a zahájením řeči uběhlo cenných 30 sekund, které rozhodčí počítá a je mu přitom vcelku jedno, kdy se dramatickým gestem rozhodne čas začít měřit debatér. Ponechme stranou i to, že nabubřelostí se nezvýší ani ethos debatéra, ani přesvědčivost jeho projevu. Spíše je tomu výrazně naopak. Tuto neblahou praxi zde popisujeme hlavně proto, že v debatě se v tu dobu obvykle vyskytoval funkcionář, časoměřič, jehož rolí bylo sledovat čas a jeho plynutí debatérům oznamovat. Jaký signál vysílalo melodramatické gesto s telefonem časoměřičce? Že debatér pochybuje o její schopnosti měřit a ukazovat čas? Že si o ní myslí, že švindluje a chce jeden z týmů ze záhadného důvodu poškodit? Jistěže si to příznivci teatrálního nástupu nemysleli. Problém ale je, že někdo tomu tak rozumět mohl. Chování v debatě je komunikací. Sice beze slov, ale sdělení se přesto přenáší. Jako v každé jiné komunikaci i zde může dojít k nedorozumění. Zkuste se zamýšlet nad tím, co sdělujete,
pravidlům, ale nikdo vás nejspíš nevyhodí. No, možná ano. Schválně, jak se budete cítit? A jak v takové debatě dopadnete? Učebnicovým a nesčetněkrát citovaným příkladem, jakou roli v rétorice hraje vzhled řečníka, je předvolební debata mezi kandidáty na úřad presidenta USA v roce 1960. Střetli se v ní 26. září toho roku úřadující viceprezident Richard Nixon a senátor John F. Kennedy. Viceprezident Nixon byl vynikající řečník. Debatování se věnoval na střední i vysoké škole a na obou úrovních získal mnoho ocenění. Debatu 26. září ale prohrál na celé čáře a stálo ho to tenkrát úřad prezidenta. Tato debata byla totiž první prezidentskou debatou, kterou přímo přenášela televize. Měla vysokou sledovanost, asi 4x vyšší než všechny následující debaty, které naopak vyhrál. Nixon tuto formu podcenil. Do studia přišel po prodělaném úrazu nohy pobledlý a unavený. Neoholený. Před debatou odmítl líčení. Jeho oponentem byl mladý a šarmantní, zdravě opálený, nalíčený Kennedy (mimochodem a pochopitelně také bývalý debatér). Navzdory svým rétorickým dovednostem neměl Nixon šanci, jeho náskok 6 procentních bodů se v jediné debatě rozplynul jako pára nad hrncem. Jak s touto informací naložíte, asi necháme na vás, bez konkrétních doporučení. Mějte ale na vědomí, že upravenost a vzhled mluvčího jistou roli v rétorice hraje. I v té soutěžní. K pověsti debatéra přispívá rovné, férové a přátelské chování a respekt k ostatním. Občas někdo vsadí na kartu arogance a povýšenosti, mnoho úspěchů mu to však v debatě nepřinese. Útočné chování, pokud k němu dojde, bývá namnoze spojeno s kolokviem. To jako jediná dialogická část debaty je z tohoto pohledu pozoruhodným kolbištěm. Jinak vcelku holubičí povahy občas začnou štěkat, přerušovat odpovídající, nesmyslně se dožadovat jednoslovných odpovědí na komplexní otázky a vůbec se projevovat nadmíru překvapivě. Do toho se členové týmu, který klade otázky, mohou mezi sebou bavit a dát tak oponentům a rozhodčímu jasně na vědomí, že je vůbec nezajímá, co se vlastně děje. To je pro rozhodčí docela silný signál o důvěryhodnosti celého týmu. Jedno kolokvium a jak mluvčí, tak celý tým se dokáží takzvaně odbourat a svoji reputaci si pošramotit na hodně dlouhou dobu dopředu. To se ale potom debaty těžko vyhrávají. Vaše chování v debatě někdo – publikum, rozhodčí, oponenti, vnímá a hodnotí již od příchodu do debatní místnosti. A hodnotí je až do chvíle, kdy místnost opustíte. Ne, že by rozhodčí debatéry sledovali se zápisníkem v ruce a značili každé plus a minus. Ale zkrátka nějak působíte. Dobře působí soustředěnost a projekce klidné sebejistoty. Debatéři vstoupí, pozdraví, v klidu se posadí, nachystají si, co potřebují, není toho mnoho: papír, pero, zvýrazňovač, úhledný balíček argumentačních karet a někdy výkladový slovník. Tlumeným hlasem mezi sebou prohodí pár
100 Ukázka elektronické knihy