SOUTĚŽNÍ RÉTORIKA: DEBATOVÁNÍ FORMOU KP Poměrně častým nedostatkem je nadměrná rychlost mluvy. Je jakási biologická mez, za kterou již rozhodčí nestíhají mluvené slovo psát. Když ji překročíte, je to, jako byste neřekli nic, rozhodčí budou mít v záznamu prázdná místa. V mluveném projevu se dá ještě pár chyb udělat. Takových, kde již nejde o to, že by slova nepomáhala či bránila přenosu sdělení, ale poškozují reputaci řečníka. To už je ale o něčem trochu jiném, a proto se k jazyku vrátíme v oddíle věnovaném právě osobnosti mluvčích. V rámci debatní argumentace jsou posluchači, to znamená oponenti a rozhodčí, k použitému jazyku a jeho srozumitelnosti vcelku shovívaví. V debatách v cizím jazyce dokonce velmi shovívaví. Navzdory vší toleranci posluchačů je ale zřejmé, že z důvodu jazykových vad přesvědčivost projevu trpí. Ve hře, která se hraje na poli mluveného slova, prostě mluvené slovo hraje docela významnou roli.
Porozuměním jejímu problému, pečlivou přípravou, snahou o porozumění, touhou dobrat se pravdy. Debatérka je důvěryhodná, když se zmocňuje obsahu, netouží vyhrát kličkami a silnými slovy, ale silou rozumu. Protivou prozíravosti je mj. nedovtipnost, jak jsme ji zmínili ve druhé kapitole. Dobré úmysly, které debatér chová k ostatním účastníkům rozpravy, se projevují mj. respektem, tolerancí a laskavosti. Útočný styl a arogance naopak ethos debatéra snižují. Současně jde o přínos, který debatér publiku nabízí – tím je jeho poznání, které nám nabízí a ze kterého můžeme čerpat. I ctnost, poctivost či mravní integrita se v debatě nějak projevuje. Aniž bychom zkoumali různé definice toho, co vlastně slovo ctnost zahrnuje, můžeme snad říci, že ctnostný je ten, kdo je schopen a má odvahu korigovat své jednání, takže nalézá jeho míru. S pojmem se dále pojí koncepty poctivosti, čestnosti, férovosti, odpovědnosti. Ty se v chování debatéra nějak projevují – anebo ne. Debatní společenství spojují jisté hodnoty. Toto společenství se potom dokáže vcelku snadno shodnout na tom, že prozíravost, dobré úmysly a mravní integritu považuje za dobro. Dokáže se velmi snadno shodnout i na tom, že je správné dobro propagovat. Jinými slovy řečeno, posluchači mají tendenci hodnotit projev i podle toho, kdo jej pronáší. Pokud jej pronáší člověk, který je důvěryhodný, máme tendenci projev hodnotit trochu jinak než projev řečníka, jehož reputace dobrá není. Nemělo by vás překvapit, že řečnická pověst se buduje. A budují si ji i středoškoláci. Pokud někdo stráví několik let v komunitě, která se pravidelně setkává, nepochybně za sebou nějakou stopu zanechá. Reputace a ethos řečníka provází a předchází. Do debatní místnosti vstupují spolu s ním. A posluchači mají tendenci argumentaci hodnotit i s ohledem na tuto řečníkovu pověst. Nyní je srozumitelnější, proč jsme vás na více než jednom místě této učebnice nabádali k přátelskému, otevřenému, uvážlivému chování. Věc se má tak, že to nebyla jen výzva k dodržování nějakých obecných zásad slušného chování v debatě. Ve skutečnosti to byl návod, jak dobře debatovat. Pozorování ukazuje, že mluvčí a týmy, kteří se takto chovají, mají vyšší tendenci v debatách vítězit než mluvčí a týmy, kteří to dělají jinak. Teď již víte proč. Jeden takový výzkum provedli autoři Snider a Schnurer. Snažili se zjistit, co odlišuje dobré a úspěšné debatéry od těch méně úspěšných. Na základě svých pozorování sestavili seznam charakteristických znaků, jak se projevují úspěšní debatéři a jak se projevují ti neúspěšní. Tento seznam vám může posloužit k tomu, abyste zvýšili svoji důvěryhodnost a tím i důvěryhodnost své argumentace. Napodobujte chování úspěšných debatérů a vyhýbejte se chování, které popisuje ty neúspěšné.
4.1.2 Kdo to sděluje Jazyk hraje v rétorice roli jako médium přenosu informací. Má však nemálo společného i s projevem osobnosti řečníka, přispívá k budování jeho či její (ne)důvěryhodnosti. Důvěryhodnost řečníka, ve slovníku antických autorů ethos, má v debatní hře jistě menší význam, než je tomu v reálném světě. Od osobnosti soudce či politického vůdce očekáváme jisté charakterové vlastnosti, které debatér mít nemusí. Případně je nemusí mít v takové míře. Navíc debatu rozhoduje obsah a ještě přesněji obsah zaznamenaný písmem. Přesto osobnost řečníka a jeho ethos nějakou roli v debatě mají. A možná, jsou pro to indicie, hrají roli poměrně významnou. Aristotelés rozeznával tři aspekty, které se na důvěryhodnosti řečníka podílejí: jeho rozumnost, poctivost a dobré úmysly: Tři věci tedy působí, že řečník sám dochází víry. To lik jest totiž příčin, pro něž někomu věříme, nehledíme -li k důkazům. Jsou to rozumnost, ctnost a přízeň. Ne boť kdo klame v tom, o čem mluví nebo v čem uděluje radu, činí tak buď podle všech těch věcí, nebo podle jedné z nich; buď totiž z nedostatku rozumnosti má o věci ne správné mínění, nebo má sice o ní správné mínění, ale pro svou špatnost je neřekne, anebo jest sice rozumný a dobrý, ale není příznivě nakloněn. Proto je možné, že lidé neradí to nejlepší, ačkoliv je znají. Kromě těch tří příčin není žádné jiné. Nutně tedy ten, kdo má všechny ony vlastnosti, dochází u posluchačů víry. (Aristotelés: Rétorika) V debatě se v jisté míře tyto vlastnosti projevují všechny: Rozumnost či prozíravost můžeme chápat jako intelekt, schopnost uvažovat o tom, jak máme jednat a proč a jak takovým jednáním zlepšíme svět. V debatní praxi se prozíravost projevuje uchopením látky debaty.
98