„Marguerite de Geer jako vládkyně svého světa?“ „Marguerite de Geer svůj svět ovládá,“ odvětí malíř. „Všechno je to v očích! Ještě dlouho po své smrti bude pohlížet na svět s nadhledem, kterého většina lidí nikdy nedosáhne. Nikdy se na ni nezapomene. Z velké části díky mně. Avšak prázdné oči, černé díry vypovídají o světě mnohem lépe než jakýkoli plný pohled. Jako ty vaše hlavy na kůlech nebo jako básník, který nepotřebuje oči, aby vyprávěl o světě. To je mi překvapení, právě jsem slyšel sám sebe, malíře, říkat, že člověk nepotřebuje oči, aby pochopil svět!“ Otírá štětec hadříkem namočeném v silně páchnoucí látce. Pustím se do něj z jiné strany: „Co tě před pár dny přivedlo do Westerkerku?“ Odhodí hadr. Trvám na svém: „Proč jsi šel do Westerkerku?“ „Hendrickje je nemocná.“ „Otče!“ „Otče?“ Domem se rozezní dva mladé hlasy, po vrzajícím dřevěném schodišti se blíží rychlé, pružné kroky. Dveře do dílny se rozletí a dovnitř vpadnou dvě mladé dívky. Jedné je kolem dvaceti, druhé sotva deset let. Do místnosti vniká čerstvý vzduch, nad okny se třepotají plátna, několik archů papíru se vznese, ozývá se smích. „Cornelie, dcero moje, kolikrát ti mám opakovat zákaz vstupovat do mé dílny bez dovolení, když pracuji?“ „Nepracuješ, je příliš tma. A může za to ona. Říká, že hledá svého otce.“ 103