SVOBODA MNĚ ZŮSTALA, ALE UVNITŘ JSEM TRPĚL MUKA, K NIMŽ BY MĚ SOUDCE NEMOHL ODSOUDIT.
(Klekí Petra)
7
Za tři dny jsme dorazili k místům, kde před sedmi slunci viděl Lehký mokasín nejbližší bělošský tábor. Ke Canadianu nemohlo být odtud dál než deset až dvanáct mil. Vrchovinou, která tudy probíhala od východu na západ, se každoročně prodírala veliká stáda bizonů. Byl právě podzim a čas lovu. Očekávali jsme, že uvidíme houfy zvířat táhnoucích na jih za teplem a pastvou, uviděli jsme jich však jen několik málo hloučků. Apačové si jich nevšímali. Lovem bizonů, přípravou masa na sušení a výrobou pemikanu byly letos pověřeny jiné oddíly. Cestou jsme zastřelili jen několik kusů, jež jsme potřebovali k jídlu. Zvědové z družiny Lehkého mokasínu, kteří postupovali napřed, aby vypátrali první bělošský tábor, se k hlavnímu voji vrátili s nepořízenou. Bělochy nenašli. Zmizeli a zůstaly po nich jen stopy, jež svědčily o tom, kterým směrem odtáhli. Uchovaly se díky suchému počasí, jinak by už nebyly k rozeznání. Následovali jsme zvědy k poslednímu tábořišti bělochů. Místo, kde stál tábor, bylo ovšem ještě dobře znát. Našli jsme ohniště a zdupané čtverce po stanech, místa, kde stály vozy, zbytky a smetí, jež po sobě zanechává člověk v divočině. Nebylo tu nic zajímavého, až na kus papíru, který ležel zavátý větrem pod křovím tamaryšku. Donesli mi jej. Byl spálený sluncem, ale mohl jsem na něm 97