Skip to main content

Klekí Petra bílý otec Apačů (Ukázka, strana 99)

Page 1

SVOBODA MNĚ ZŮSTALA, ALE UVNITŘ JSEM TRPĚL MUKA, K NIMŽ BY MĚ SOUDCE NEMOHL ODSOUDIT.

(Klekí Petra)

7

Za tři dny jsme dorazili k místům, kde před sedmi slunci viděl Lehký mokasín nejbližší bělošský tábor. Ke Canadianu nemohlo být odtud dál než deset až dvanáct mil. Vrchovinou, která tudy probíhala od východu na západ, se každoročně prodírala veliká stáda bizonů. Byl právě podzim a čas lovu. Očekávali jsme, že uvidíme houfy zvířat táhnoucích na jih za teplem a pastvou, uviděli jsme jich však jen několik málo hloučků. Apačové si jich nevšímali. Lovem bizonů, přípravou masa na sušení a výrobou pemikanu byly letos pověřeny jiné oddíly. Cestou jsme zastřelili jen několik kusů, jež jsme potřebovali k jídlu. Zvědové z družiny Lehkého mokasínu, kteří postupovali napřed, aby vypátrali první bělošský tábor, se k hlavnímu voji vrátili s nepořízenou. Bělochy nenašli. Zmizeli a zůstaly po nich jen stopy, jež svědčily o tom, kterým směrem odtáhli. Uchovaly se díky suchému počasí, jinak by už nebyly k rozeznání. Následovali jsme zvědy k poslednímu tábořišti bělochů. Místo, kde stál tábor, bylo ovšem ještě dobře znát. Našli jsme ohniště a zdupané čtverce po stanech, místa, kde stály vozy, zbytky a smetí, jež po sobě zanechává člověk v divočině. Nebylo tu nic zajímavého, až na kus papíru, který ležel zavátý větrem pod křovím tamaryšku. Donesli mi jej. Byl spálený sluncem, ale mohl jsem na něm 97


rozeznat náčrt tužkou. Poznal jsem, že to je příčný řez údolím, v němž jsme stáli. Dole v rohu byly obvyklé šipky s označením světových stran. Pak jsem si všiml křížku a nějaké číslice na vyznačené trase. Natočil jsem papír podle slunce tak, aby růžice odpovídala světovým stranám, odhadl jsem místo, kde byl tábor na mapě, a šel jsem po směru očíslované značky. Tam někde musel být bod, kvůli němuž byl plánek nakreslen. Hledání nebylo marné. Když jsem ušel asi dvě stě kroků, viděl jsem před sebou kůl vyčnívající něco přes dvě stopy nad okolní půdu. Podle hromady spodní hlíny, která jej obklopovala, byl jistě zapuštěn hluboko. Nepochyboval jsem, že je to kóta označující místo, kudy jednou povedou koleje železné dráhy. Apači zatím zkoumali stopy kolem krytých vozů a sledovali jejich cestu z tábora. Stopy vedly obloukem do nejbližšího sedla na severu. Ani podle směru, ani podle sklonu půdy se nezdálo, že by tudy mohla pokračovat železniční trať. Vinnetou, který se s dvěma bojovníky rozjel tryskem po stopě, se vrátil až za dvě hodiny. Oznamoval, že vozy projely sedlem a bez zastávky ujížděly k severovýchodu. Stáří stopy odhadl na čtyři dny. Zlomená stébla travin se už třepila, otisky kol byly rozdroleny sluncem a větrem. Ano, běloši odtáhli již před více dny. Doznávám, že jsem pocítil úlevu. Nebyl to ještě celý kámen, který mi spadl ze srdce, ale jeho tíha se přece zmenšila. Jestli budou opuštěná i další pracoviště zeměměřičů, odsune se střetnutí rudochů s bílými na neurčito. Od vyměřování trati k její stavbě uplyne jistě dlouhá doba, snad několik let. Pak všechny obavy, které mě tísnily svou naléhavostí, byly předčasné. Vzklíčila ve mně opět naděje, že mír těchto savan nebude porušen, že Apači budou mít ještě nějakou dobu klid. Naděje se zdvojnásobila, když jsme nenašli ani druhou 98


skupinu bělochů. I oni zřejmě již odtáhli, když dokončili svou práci. Lehký mokasín byl nadmíru zklamaný, že přivádí bojovníky kmene na místo svých stopařských výzkumů pozdě. Také ostatní Apačové byli rozmrzení, nejvíc medicinman. Stále častěji se ozývaly hrozby, že bělochům by se zle vedlo, kdyby padli Apačům do rukou. Obvyklé stoupání odvahy, když nepřítel zmizí z dohledu, nebylo cizí ani některým rudochům. Byli jsme už pátý den na cestě a zbývalo jen zjistit, co se stalo s třetí skupinou zeměměřičů, aby byl náš úkol splněn. I za ní byli vypraveni vyzvědači vedení Lehkým mokasínem. Za další jízdy jsme přišli nedaleko druhého opuštěného tábora na širý prostor spálené země. Prérie se změnila. Stalo se to zřejmě vinou zeměměřičů, kteří z neopatrnosti zažehli trávu a nebyli pak schopni udusit požár. Step tady vyhořela na ploše čtvereční míle. Oheň se zastavil až v dolině, kde mu vlhkost půdy a svěží porost zabránily přeskočit za novou potravou a rozšířit se prérií do nedohledna. Věděl jsem ze zkušenosti, že trvá dlouho, než se vypálená půda opět vzpamatuje a pokryje novým travnatým kobercem. Medicinman Temný mrak při pohledu na černou poušť chmurně prorokoval. „Tak jako tato vypálená půda,“ řekl, „bude vypadat celá země Apačů, až do ní vjede ocelový oř. Ohnivý dech tryskající z jeho nozder zažehne trávu a prérie lehne popelem. Bizoni nenajdou potravu. Jejich stáda zmizí. Pak i rudý muž zahyne hladem a jeho země připadne bledým tvářím.“ Neměl tak docela nepravdu. I tvář náčelníka se při jeho slovech zachmuřila a pokryla tíživou starostí. Zčernalá zem pokrytá šedým prachem zapůsobila i na mě tísnivým dojmem. Když jsme po ní jeli dál na východ, kopyta našich koní zčernala stejně jako kdysi nohy bojovníků onoho indiánského kmene, který proto dostal své obávané jméno 99

Ukázka elektronické knihy


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Klekí Petra bílý otec Apačů (Ukázka, strana 99) by Kosmas-CZ - Issuu