Vypadalo to však nebezpečně. Řeka se valila pořád stejně rychle jako předchozí dny. Jeden špatný krok a kdokoli z nás mohl spadnout do vody, kde by ho strhl dravý proud a odnesl by ho pryč. Ale neměli jsme na výběr. Museli jsme to zkusit. Párkrát byla vzdálenost mezi kusy betonu pro Mrňouse příliš veliká, takže jsem ho musela vzít do náruče. Nejdřív byl z toho, že jsem ho zvedla ze země, vyděšený a rychle kmital nožičkama ve vzduchu, jako by chtěl utéct, ale pak se uklidnil. Vlastně jsem měla dojem, že odteď chce, abych ho po zbytek cesty nesla. Nakonec jsme se všichni bezpečně dostali na druhou stranu.
98
Než jsme překročili řeku, doufala jsem, že na druhém břehu najdeme město nebo další auta nebo… prostě něco. Prosím, prosím, ať tam jsou nějací lidé, modlila jsem se v duchu.
Ale šli jsme už celé dlouhé hodiny a nenašli jsme vůbec nic.
Silnice se vinula kolem hory a pokračovala stále dál. Les a zase další les. Vpravo i vlevo. Žádné domy, žádná auta, žádní lidé… jenom samé stromy, kam až oko dohlédlo.
100
Ukázka elektronické knihy