2. Nevědomé postoje. U některých náhradních rodičů byly pozorovány následující nevědomé postoje: • popření – odmítání původu dítěte, nemluvení o jeho původu, snaha chovat se jako by dítě romské nebylo; • odstřižení – dítě je odrazováno od začleňování romského původu do své identity, se snahou zabránit možnému návratu dítěte do romské komunity; • nahrazení – nepravdivé nahrazení romského původu jiným („přijatelnějším“), např. italským, španělským atp.; • zlehčování – původ dítěte se neřeší, je mu sdělováno, že to není důležité, že je podstatnější, kde nyní dítě je, prioritou jsou hodnoty nové rodiny (víra, vzdělání, morálka);
97
Náhradní rodinná péče
v NRP je nutné reflektovat a respektovat zejména následující specifika (Vančáková, 2008): 1. Identita. Pokud náhradní rodina cíleně nepracuje s romskou identitou, ocitá se dítě mezi dvěma světy neromského prostředí a kultury ve své náhradní rodině (a škole), na druhou stranu se v průběhu let setkává často s bolestnou zkušeností odmítnutí a nepřijetí ze strany většinové společnosti. Nepatří tak pocitově „nikam“, jeho identita nemá základní integritu a může pak prožívat pocity bezcennosti nebo „vzduchoprázdna“. Mezi základní kroky pro rozvoj identity u dítěte z jiné kultury patří: • přijetí odlišnosti – náhradní rodiče by si měli odpovědět na otázky související s jejich postoji a znalostmi o tom, jací jsou podle nich Romové, co je pro ně typické, jaké mají pozitivní stránky, v čem se romské děti odlišují od dětí „bílých“, kolik Romů osobně znají a zda s nimi tráví nějaký čas; • postupné budování identity od raného dětství, seznámení dítěte s jeho příběhem co nejdříve, přiměřeně věku, s pozitivním emočním doprovodem, náhradní rodiče by si měli umět představit to, jaké by to pro ně bylo, kdyby se oni sami dozvěděli, že jejich rodiče nejsou jejich biologickými rodiči a dozvěděli se to od někoho náhodně; • přirozené začleňování prvků jeho kultury do každodenního života, vědomá akceptace, že rodina se stává česko‑romskou, s respektem k hodnotám obou kultur, znalostí a upřímným oceněním pozitivních prvků původní kultury dítěte. Je významné také předkládat to nejlepší z romské kultury, mluvit s respektem o tradicích, znalost významných osobností; • plánovitost, vědomé kroky podle věkových období a vývojové úrovně dítěte ve spolupráci s doprovázející organizací, která by měla být schopna tyto kroky doporučit.
• přecenění – přehnané zdůrazňování původu, zahlcování informacemi o romské kultuře, výchova „správného“ Roma, často jde o projevy nevědomých a popřených předsudků na straně náhradních rodičů; • respekt ke kořenům dítěte: „přijímáme tě přesně takového, jaký jsi“, snahou je nenásilné začleňování romské kultury do výchovy, otevřená komunikace na toto téma. 3. Tradice. Náhradní rodina i doprovázející organizace by měly znát specifické romské tradice a jejich důvody (kupříkladu způsob zařízení domácnosti, zacházení s potravinami, způsob oblékání, principy hygieny, hodnoty a pravidla soužití). Dále znalost postavení jednotlivých členů rodiny a základních pravidel, ke kterým kupříkladu patří i to, za jakých okolností je možné opustit partnera, jaké jsou principy výchovy dětí, hodnoty cti a úcty, znalost specifických obřadů a rituálů spojených se svatbou, úmrtím člena rodiny nebo narozením dítěte. Náročný může být pro pěstouny kontakt s biologickou rodinou dítěte. Vždy se doporučuje setkání na neutrálním místě, respekt ke zvyklostem, že ženy hovoří se ženami a muži zase spolu, význam role babičky, vědomí toho, že málokdy přijdou pouze rodiče sami (stejně jako ve všech záležitostech, ze kterých mají obavy) (Vančáková, 2008). Příklady: Pro Romy je sociální vyloučení z jejich rodového uskupení velmi závažné, po‑ važují ho za jeden z nejhorších trestů. Také je pro ně tradičně neslušné říci někomu „ne“, odmítnutí můžeme vidět spíše na neverbálních signálech. Své děti nekriticky milují, na druhé straně je vedou k samostatnosti, rodiče s nimi brzy jednají jako s rovnocennými partnery. Všechny problémy se řeší společně, v rámci širší rodiny.
Romské děti, které přišly do pěstounských rodin z ústavní péče, mají zvýšenou potřebu ověřovat si vztahy v rodině. Lépe prospívají v případě jasně definovaných norem a pravidel, když je dítě podporováno ve své identitě formou dostatečných informací o svém původu, a také pokud se náhradní rodina stýká s rodinami podobného složení nebo dobře stabilními romskými rodinami.
98
Na základě novely ZOSPOD vznikl institut doprovázející organizace, která má za úkol dohlížet na optimální průběh pěstounské péče, poskytovat pěstounským rodinám podporu, kontrolu a kontinuální vzdělávání (Sdružení pěstounských rodin, nedat.). V systému náhradní rodinné péče je dále významná role klíčového pracovníka, který je podporovatelem a facilitátorem. Tito doprovázející pracovníci musí splňovat kvalifikační požadavky a odborné kompetence vyplývající ze zákona o sociálních službách a ze ZOSPOD (Pazlarová, 2016). Klíčový pracovník poskytuje rodině služby vymezené v ZOSPOD nebo zajišťuje a zprostředkovává jejich poskytování skrze třetí subjekty a úzce spolupracuje s OSPOD. Součástí jeho role je dbát na zájmy dítěte a také na to, aby pěstouni naplňovali individuální plán ochrany dítěte (IPOD). Jestliže se zájmy pěstounů a dítěte dostanou do konfliktu, klíčový pracovník pěstouny upozorní na možné důsledky v případě, že zájmy dítěte nebudou naplňovat. Jestliže je i nadále zájem dítěte ohrožován a názory klíčového pracovníka a pěstounů jsou v zásadním rozporu, svolává klíčový pracovník případovou konferenci. Rodina má právo kdykoli požádat doprovázející organizaci o změnu klíčového pracovníka a je jí pak přidělen nový. Současně i pracovník může spolupráci ukončit, pokud má k tomu opodstatněné důvody (Semerádová et al., 2013). V praxi se navzdory dobře vypracovaným metodikám můžeme setkat s tím, že možnosti zasáhnout mohou být pro klíčového pracovníka reálně omezené. Jestliže se pěstounská rodina rozhodne, že nebude spolupracovat s odbornými institucemi (kupříkladu absolvování rodinné či jiné terapie), je velmi málo možností, jak jejich chování ovlivnit. Ve zvláště extrémních případech může docházet až k poškozování svěřeného dítěte životním stylem pěstounů, případně k nepřiměřené formě „přivlastňování si“ svěřeného dítěte, dokonce i ke změně jeho křestního jména atp. Zdánlivě logické řešení ve formě odebrání dítěte z rodiny nebývá snadnou volbou, vzhledem k tomu, že dítě pak jde z rodiny zpět do dětského domova a kvalitních pěstounů není dostatečné množství. Obdobná rizika plynou i u nevhodně vybraných pěstounů, kteří nedokážou respektovat a zvládat specifika chování deprivovaných a traumatizovaných dětí. Můžeme se bohužel setkat i s tím, že jsou tyto děti opakovaně
99 Ukázka elektronické knihy
Náhradní rodinná péče
6.5 Doprovázející organizace a klíčový pracovník