Sice našel důkaz, že mezi oběťmi přece jen existuje pojítko, ale Paule připadalo, že je kvůli tomu se sebou až příliš spokojený. „Věnování v knize ještě nic neznamená,“ namítl Medvěd. „O to ho na autogramiádě mohl požádat kdokoli.“ To jim potvrdil i Nico Saarela. U příležitosti vydání knihy uspořádali koncem března křest s autogramiádou v největším knihkupectví v centru Helsinek. Zúčastnily se ho stovky lidí. Paljakka nejprve odpovídal na dotazy a pak knihy zájemcům s věnováním podepisoval, na jeho autogram se stála fronta. „Jenomže tohle není běžné věnování,“ upozornil Renko. „Je dost osobní.“ „Souhlasím,“ řekla Paula. „Děkuji vám, že jste mě viděla v dobách, kdy jsem nikoho nezajímal… Jak si tohle vykládáte?“ „To jsou spekulace a tys přece chtěla, abychom se drželi faktů,“ zamumlal Hartikainen. „Podle mě má ta věta přenesený význam,“ prohlásil Renko. „Nejde o smyslový zrak, ale o hlubší způsob vidění, zkrátka když někoho vnímáme takového, jaký je, a není nám lhostejný. Nebo je v tom možná ještě víc. Neříká se náhodou o dětech na okraji společnosti, že je může zachránit klidně jen jediný dospělý, kterému nebudou úplně ukradené?“ „Jo, to se říká,“ přisvědčila tiše Paula. „Z pohledu rodiče mi něco takového připadá nepochopitelné. Že někdo dokáže ublížit vlastnímu dítěti,“ řekl Renko. Paula si vybavila svá setkání s lidmi, kterým v dětství ubližovali, ne-li je přímo týrali jejich vlastní rodiče.
100