19. Sobota, dvanáctého února
Zařezávají se mu moje nehty do zad? říká si Malin. Je to sen? Nebo skutečnost? Leží na mně ztěžka nějaký muž, který se oddaluje a zase přibližuje, oddaluje a zase přibližuje? Spí vedle mě někdo? Je tu nějaký muž? Zdá se mi, že je ten muž ve mně? Mám ho v puse, nebo se mi jen zdá, že něco jím? Je to Ulf, je tady? Stojí dole na ulici a dívá se mi do okna, chce se mi pomstít? Donutit mě, abych uprchla, až mě obviní z nějakého zločinu, který jsem nespáchala? Tohle chci. Toho muže chci. Tohle není žádná aféra ve stylu Me Too. Smlouva o svolení není třeba. Ošukej mě. Pomiluj se se mnou. Axele. Vezmi mě taky do tohohle snu. Malinina noc je jako jeden sen, je to spánek, stav, o němž si myslela, že je dávno minulostí, ale který ji k sobě přitahuje zpět. Drsně, dychtivě a neúprosně směřuje k propasti, v níž se ocitla. A tou propastí je smrt. Dveře ven ze života. Nejsou pootevřené. Jsou dokořán. To si Malin uvědomuje. / 98 /