„Mí dávní druzi jsou na lovu.“ Ivan hrdě zvedne hlavu, ale v očích mu probleskne žal. „Být tebou, najdu si bezpečný úkryt. Silnější než moje smečka nejsi. Ani když jsi od hlavy k patě medvědem.“ „Od hlavy k patě medvědem?“ Zmatek, který doteď vířil v mém nitru, se změní na bouřlivé hromobití. Ivan se na mě soucitně zadívá. „Běž dál, hlouběji do lesa, pak pochopíš.“ Nad vrcholky stromů se vznese další sborové zavytí a já sebou trhnu. Ivanovy uši se natočí za zvukem a vzápětí se tím směrem obrátí celý. Chvěje se, jako by jen s vypětím sil potlačoval nutkání okamžitě se za svou smečkou vydat. Nakonec zamíří na opačnou stranu. Dívám se za ním a po zádech mi běhá mráz. Není to ovšem on ani ti vzdálení vlci, co mě tak strašlivě děsí. Jsou to jeho slova: od hlavy k patě medvědem. Ivan se mýlí. Já se v medvěda neměním. Zaplaším nepříjemné myšlenky a raději se zaměřím na vytí a pohyb smečky. Ale nedokážu se soustředit. Ivanova slova ve mně vyvolala příšerný zmatek. Nad hlavou mi přeletí drobný ptáček. „Janka!“ zatrylkuje. „Doma v lese!“ Zavrtím hlavou a ohlédnu se směrem, kde leží naše vesnice. Už netoužím slyšet hýla ani cítit sníh pod medvědími tlapami. Chystám se udělat první krok zpátky k mamočce, jenže když zvednu nohu, je obrovská,
98