„Nemusíš se bát, broučku, jsem v pohodě. Po víkendu s tím přestanu, potřeboval jsem se jen na chvíli uklidnit.“ Přesto trvala na tom, že přijede. Asi o čtyři nebo pět hodin později zaklepala na dveře a pak vešla do mého hotelového pokoje. Když mě uviděla, jak tam tak stojím s flaškou vodky v ruce, upustila na zem tašku a řekla: „Proboha.“ Předpoklá dal jsem, že mě čeká hádka, a tak jsem se v duchu připravoval, ale místo toho mě objala a tiše zašeptala: „Proboha, já tomu nemůžu uvěřit.“ „Čemu nemůžeš uvěřit?“ „Vypadáš o deset let mladší,“ odpověděla s nefalšovaným úžasem v hlase. Podíval jsem se do zrcadla a překvapením jsem úplně zpi toměl. Místo toho, abych po několika hodinách chlastání při pomínal vyžilého somráka, vypadal jsem teď o hodně mladší. Tvrdé rysy, výsledek více než pěti roků trýzně, brázdy, které mi do tváře vyryla moje deprese spolu s nenadálými prud kými výbuchy hněvu… to všechno bylo pryč. Nezpochybni telné zklamání a temná očekávání, zplozená životem plným selhání, která jsem měl vždycky vepsaná ve tváři, se vytratila. Vypadal jsem vyrovnaně. Když jsem po třech dnech přišel k sobě, sám v hotelové po steli, telefon vyzváněl, v hlavě mi bušilo a já jsem se okamži tě propadl do hluboké lítosti. Postel i mě pokrývaly stovky střepů zrcadla, které jsem určitě rozmlátil já, ale nepamatoval jsem si nic, co se během posledních dnů událo. Až mnohem později jsem zjistil, že jsem ho nerozbil já, ale Anna. Potom co jsem se podle očekávání přestal ovládat a začal jsem být vzteklý a vyhrožoval jsem jí, mi hodila po hlavě popelníkem. A to byl teprve začátek tragických důsledků mé chvilkové slabosti a selhání mého posraného úsudku. V pomýlené mysli mi vytanulo varování, které jsem čas tokrát slýchával během roční soudem nařízené protidrogové a protialkoholní léčby. V hlavě mi náhle zazněl hlas Hoppyho,
100