„Nemusíš se bát, broučku, jsem v pohodě. Po víkendu s tím přestanu, potřeboval jsem se jen na chvíli uklidnit.“ Přesto trvala na tom, že přijede. Asi o čtyři nebo pět hodin později zaklepala na dveře a pak vešla do mého hotelového pokoje. Když mě uviděla, jak tam tak stojím s flaškou vodky v ruce, upustila na zem tašku a řekla: „Proboha.“ Předpoklá dal jsem, že mě čeká hádka, a tak jsem se v duchu připravoval, ale místo toho mě objala a tiše zašeptala: „Proboha, já tomu nemůžu uvěřit.“ „Čemu nemůžeš uvěřit?“ „Vypadáš o deset let mladší,“ odpověděla s nefalšovaným úžasem v hlase. Podíval jsem se do zrcadla a překvapením jsem úplně zpi toměl. Místo toho, abych po několika hodinách chlastání při pomínal vyžilého somráka, vypadal jsem teď o hodně mladší. Tvrdé rysy, výsledek více než pěti roků trýzně, brázdy, které mi do tváře vyryla moje deprese spolu s nenadálými prud kými výbuchy hněvu… to všechno bylo pryč. Nezpochybni telné zklamání a temná očekávání, zplozená životem plným selhání, která jsem měl vždycky vepsaná ve tváři, se vytratila. Vypadal jsem vyrovnaně. Když jsem po třech dnech přišel k sobě, sám v hotelové po steli, telefon vyzváněl, v hlavě mi bušilo a já jsem se okamži tě propadl do hluboké lítosti. Postel i mě pokrývaly stovky střepů zrcadla, které jsem určitě rozmlátil já, ale nepamatoval jsem si nic, co se během posledních dnů událo. Až mnohem později jsem zjistil, že jsem ho nerozbil já, ale Anna. Potom co jsem se podle očekávání přestal ovládat a začal jsem být vzteklý a vyhrožoval jsem jí, mi hodila po hlavě popelníkem. A to byl teprve začátek tragických důsledků mé chvilkové slabosti a selhání mého posraného úsudku. V pomýlené mysli mi vytanulo varování, které jsem čas tokrát slýchával během roční soudem nařízené protidrogové a protialkoholní léčby. V hlavě mi náhle zazněl hlas Hoppyho,
100
vedoucího naší skupiny: Když seš alkoholik a přestaneš pít a celé roky se nedotkneš chlastu, tak když s tím znovu začneš, bude to, jako bys nikdy nepřestal. Což znamenalo, že neza čneš na stejné úrovni, na jaké jsi byl, když jsi s tím sekl. Místo toho budeš v pokročilém stadiu závislosti, na úrovni, na kte rou bys klesl, kdybys vůbec nikdy nepřestal. Podle mojí první zkušenosti s chlastáním poprvé po mnoha letech se zdálo, že je to pravda. Když jsem s tím v devatenácti přestal, byl jsem zatvrzelý, pokročilý alkoholik, zpíjející se do bezvě domí. Ve čtyřiadvaceti jsem na tom byl už o tolik hůř, že mě to vyděsilo. Vyexoval jsem poslední dvě miniaturní flašky vodky, kte ré zbývaly v minibaru, a pokusil se vzpamatovat dostateč ně na to, abych si mohl sbalit svoje krámy. Bylo načase sejít k dodávce a pokračovat v turné směrem k dalšímu městu.
101
Chlastal jsem dál, téměř denně. Jak Van Conner, tak i Dan Peters byli taky těžcí, každodenní pijani, ale legrační, hraví. Já byl jako ožrala nevyzpytatelný, měl jsem výpadky paměti na celé koncerty, v oparu neuhasitelné, neutuchající touhy po chlastu a chaosu jsem ztratil celé dny, celé noci. Pil jsem během koncertů a pak odešel rovnou k baru a tam pil s fa noušky. Často jsem přišel k sobě, zrovna když jsem měl sex v posteli — nebo v uličce nebo v autě — se ženami, u kterých jsem si absolutně nepamatoval, že bych je kdy potkal, jejichž jména jsem nikdy nezjistil a jejichž tváře jsem zapomněl, jak mile jsme se rozloučili. Jednou večer, po koncertě v malinkatém baru v Grand Ra pids ve státě Michigan, ještě než jsem sešel asi tak z patnáct centimetrů vysokého pódia zastrčeného do rohu jen ze čtvr tiny zaplněné místnosti, se se mnou daly do řeči dvě mladé holky. „Co máš teď v plánu? Nechceš s náma jít na párty k Blac kiemu?“ Na chvilku jsem se nad těmi holkami zamyslel. Zdály se mi až moc rozkošné na to, aby jim bylo osmnáct, natož jed nadvacet… ale plnoleté přece být musely, protože je pustili do baru. „Jasně. A kdo je to ten Blackie?“ Ta hezčí a podle vzhledu starší z nich mě drapla za ruku a netrpělivě stáhla z miniaturního pódia. Vedla mě ke stolu, u kterého seděl sám se svým pitím týpek s knírem, který vy padal aspoň o patnáct let starší než já.
102 Ukázka elektronické knihy