TA MZIN MERCH A NTOVÁ
Sam prstem sledovala osm cest sbíhajících se v kruhu. „Nikdá sem v Londýně nic takovýho neviděla. Starý město je na tak rovný cesty moc pátý přes devátý.“ „I jediná ulice by pomohla.“ „Možná to nejsou ulice.“ „Musejí být. Na mapách jsou vždycky vyznačeny ulice a cesty,“ řekla Kordélie. „Nebo hvězdy či oceány.“ Sam se zakřenila. „Nejni mapa oceánu jen velká modrá skvrna?“ „Na mapě oceánu je spousta věcí!“ spustila Kordélie nadšeně. „Mořské příšery a podivné přílivy a odlivy a podmořské hory a ztracené ostrovy a rozbouřené větry, co tě vezmou na místa, o kterých jsi ani nevěděla, že existují, dokud jsi tam nedoplula, a břehy, které nenajdeš, pokud nevíš, na jakých proudech plout.“ Saminy oči se leskly zaujetím. Tento rozhovor o různých typech map zaplavil Kordéliinu mysl novými možnostmi. „Možná jsem o tom přemýšela příliš logicky,“ pronesla. „Pokud to nejsou cesty, co by to mohlo být?“ „Kanály?“ navrhla Sam. „Hmm… až na to, že jde převážně o slepé uličky a motání se v kruhu. Jen těchto osm cest někam vede. Zbytek z nich je zaseklý v téhle řekněme mírně chaotické, neuspořádané změti. Obklopené dlouhou čarou, tedy cestou nebo ulicí, zahnutou do ostrého úhlu.“ Sam ukázala na slova napsaná na okraji papíru. „To je ta hádanka?“ „Ano, podívej: Růže a moře… Postav se čelem k Severnímu větru…“ 98