TA MZIN MERCH A NTOVÁ
Sam prstem sledovala osm cest sbíhajících se v kruhu. „Nikdá sem v Londýně nic takovýho neviděla. Starý město je na tak rovný cesty moc pátý přes devátý.“ „I jediná ulice by pomohla.“ „Možná to nejsou ulice.“ „Musejí být. Na mapách jsou vždycky vyznačeny ulice a cesty,“ řekla Kordélie. „Nebo hvězdy či oceány.“ Sam se zakřenila. „Nejni mapa oceánu jen velká modrá skvrna?“ „Na mapě oceánu je spousta věcí!“ spustila Kordélie nadšeně. „Mořské příšery a podivné přílivy a odlivy a podmořské hory a ztracené ostrovy a rozbouřené větry, co tě vezmou na místa, o kterých jsi ani nevěděla, že existují, dokud jsi tam nedoplula, a břehy, které nenajdeš, pokud nevíš, na jakých proudech plout.“ Saminy oči se leskly zaujetím. Tento rozhovor o různých typech map zaplavil Kordéliinu mysl novými možnostmi. „Možná jsem o tom přemýšela příliš logicky,“ pronesla. „Pokud to nejsou cesty, co by to mohlo být?“ „Kanály?“ navrhla Sam. „Hmm… až na to, že jde převážně o slepé uličky a motání se v kruhu. Jen těchto osm cest někam vede. Zbytek z nich je zaseklý v téhle řekněme mírně chaotické, neuspořádané změti. Obklopené dlouhou čarou, tedy cestou nebo ulicí, zahnutou do ostrého úhlu.“ Sam ukázala na slova napsaná na okraji papíru. „To je ta hádanka?“ „Ano, podívej: Růže a moře… Postav se čelem k Severnímu větru…“ 98
Kordélie a kreslozemci
„To je von, že jo? Severní vítr.“ Sam poukázala na rozšklebenou tvář Severního větru zaklíněnou v ohybu cesty. „Ano – a povídá se tu, že se k němu máš postavit čelem a zároveň ho následovat… Ach, je to zbytečné. Došly mi nápady!“ Kordélie frustrovaně odhodila přikrývku. Její myšlenky, ostatně stejně jako její vlasy, byly v nesouladu, úplně rozházené. A bylo jí do pláče. „Tak jo,“ řekla Sam svým nejvíc věcným tónem. „Jediný, co víme, je, že někde u Temže je místo nazvaný Růže a moře a že je tam tajná řeka, co je rychlá, ale nemá méno. Mrknem na to eště jednou.“ Sam jim přes hlavy znovu přetáhla přikrývku a zadívala se do mapy. Pod prstem se jí třpytila věta Tajně běží Rychlá řeka. Sam se soustředěně mračila. Přestože ještě nedokázala přečíst moc slov, byla dobrá v rozeznávání písmen. „Velký R – malý y – malý c – malý…“ „Malé h,“ ponoukla ji Kordélie. „Jo, malý h, tak je to,“ souhlasila Sam a vrhla se na další slovo. „Malý ř – malý e – malý k…“ Kordéliina duše se začínala chvět nadšením jako jeden z kuchařčiných pudinků. „Sam! To je ono! Není tu rychlá řeka,“ řekla. „Je to Rychlá řeka!“ „Jakej je v tom rozdíl?“ „Velké písmeno!“ zvolala Kordélie a znovu na litery ukázala. „Podívej!“ „No jo. Velký R,“ přitakala Sam. „Ne malý r.“ Sunula prstem podél linie slova. „Velké písmeno,“ zopakovala šeptem Kordélie. „Co to teda znamená?“ 99
TA MZIN MERCH A NTOVÁ
Opět ze sebe sundaly deku a mrkly na sebe v denním světle. „Myslím… to znamená, že je to jméno.“ „Rychlá řeka? Nevím vo žádný řece pomenovaný Rychlá řeka.“ Kordélie byla vmžiku na nohou a slézala po žebříku.
Strýček Tiberius byl v kloboučnické dílně a zdobil kroutící se větev topolu vroucného flitry vystřiženými ze slunečních paprsků. Kordélie se vřítila do dílny a už mluvila: „Strýčku, nevíš, jestli je někde v Londýně Rychlá řeka? Myslím řeka pojmenovaná Rychlá. S velkým R.“ Strýček Tiberius sebou škubl, jelikož se píchl do prstu o ostrý hrot paprsku. „Dobré ráno, Kordélie,“ utrousil a vsál korálek krve, který se mu vyronil z palce. „Dobré,“ vydechla Kordélie. „Strýčku, slyšel jsi…“ „Ano, Dilly, Rychlá řeka. Přemýšlím.“ Kordélie poskočila z nohy na nohu, když strýček zamyšleně zvedl další dílek slunečního paprsku a navlékl ho na stříbrné vlákno okouzlující, snované pavoukem půvabným. „Je tady několik řek, které se vlévají do Temže,“ řekl na konec. „Přítoky.“ Kordélie cítila, jak v ní narůstá naděje. „Třeba Tyburn, Wandle a Effra,“ pokračoval. „Ale všechno to jsou říčky, opravdu, a docela pomalé. Ale pokud vím, žádná Rychlá řeka tam není.“ 100 Ukázka elektronické knihy