Ztracení ptáci (Ukázka, strana 99)

a vyžadovaly čím dál víc její pozornosti. Opakovala si, že je to jedno, že pro Danu stejně nic nemůže udělat — nemohla se s ní nijak spojit, aby jí řekla, ať vydrží, že pořád platí, že za ní jednou přijede.

A pak přišel poslední dopis.

Byl leden. Pracovali na vývoji stanice Drozdec. Recepční jí do­ pis podal s úsměvem — o jeho obsahu nic netušil.

Někoho jsem potkala. Je to moje kolegyně. Seznámily jsme se před dvěma měsíci na summitu ve Washingtonu a ona za mnou jednou za pár týdnů jezdí do Louisiany. Řekla bych ti její jméno, řekla bych ti o ní všechno, ale těch detailů tě ušetřím. Píšu ti to proto, abys nepředpokládala, že na tebe po skončení tvého projektu budu čekat, kdyby sis náhodou ještě myslela, že to tak bude. To by bylo nespravedlivé k nám oběma. V nějakém období svého života bych na tebe čekala, ale teď když vidím, jak se všechno rozpadá, už nevnímám čas jako něco, čím se dá plýtvat. Někoho jsem potřebovala, a tak jsem si někoho našla.

Moje působení ve Federativních státech pomalu končí.

Potom poletím na Island, kde budu zkoumat magmatické vrty. Tohle je poslední dopis, který ti píšu. Jestli ho dosta­ neš — jestli jsi moje dopisy vůbec dostávala —, chci, abys věděla, že budu vždycky vzpomínat na krátký čas, který jsme spolu strávily, a že doufám, že jsi šťastná nebo cítíš aspoň nějaké naplnění.

Dana Schneiderová Fumiko dopis neroztrhala ani nespálila ani nehodila z balkonu.

Na melodramatická gesta si nikdy nepotrpěla. Místo toho papír zase složila, vrátila ho do obálky a nechala ho na stole, jako by byl pro někoho jiného.

98

Odešla z apartmánu.

Tak, pomyslela si, když se výtah řítil ke kancelářím. Zpátky do práce. Čtyři roky.

Tak dlouho žila v budově Umbai, než se svými plány na do­ končené stanice vyšla na veřejnost. Návrh byl spolu s dalšími pra­ cemi dalších firem vystaven v Louvru. Místnost praskala ve švech smetánkou ve vybraném oblečení a připíjela a tleskala jí i jejímu projektu, když k návrhu připojila závěrečný podpis perem namo­ čeným do hustého černého inkoustu. Čtyři stanice F. Nakadžima 23. února 2136 Lidé si událost fotili na očka, takže ji obklopovaly stovky podivně pomrkávajících tváří.

Společnost Umbai najala známého životopisce, aby popsal proces tvorby stanic, i když spousta informací se do knihy na­ konec nedostala. Fumiko se zúčastnila křtu knihy a poskytovala k ní rozhovory, jak podle smlouvy musela. Během posledních pár měsíců ve firmě ji učili veřejně vystupovat, a i když byla pořád trochu společensky neobratná a často sklouzávala k neomaleným nebo příliš technickým odpovědím, matka jí řekla, že se výrazně zlepšila.

Aki byla pořád naživu a svoje hubené tělo vyživovala s pomocí počítadla kalorií. Nezlobila se, že se s ní její dcera nerozloučila, zvlášť potom co se dozvěděla, že se z Fumiko stala veřejně známá osobnost. V plné parádě se účastnila všech autogramiád, kterých se fyzicky účastnit mohla, a snažila se na sebe strhnout pozornost feedu. „Chtěla bych, aby moje dcera byla lekcí světu,“ říkala do řady nahrávajících oček, „že společenská idealizace fyzické krásy 99

je chyba — že krása může mít mnoho podob a tou nejúžasnější je dokonalost mysli.“ Fumiko neunikl ruměnec, který se na matčině čerstvě vypnuté kůži objevoval, kdykoli se lidé ptali, jestli jsou sestry.

Prvních pár týdnů propagace Fumiko vyčerpávalo, ale překva­ pilo ji, když si uvědomila, že si po určitém množství rozhovorů a podpisů začíná tu pozornost docela užívat. I když se tu a tam ještě objevil někdo, kdo měl potřebu komentovat její vzhled, vět­ šina pozornosti a chvály se týkala její práce. Těšilo ji, že se jejím ptákům dostává odměny, kterou si zaslouží, přestože ti skuteční, podle kterých dostali svá jména, tou dobou už skoro vyhynuli.

Aspoň mohli v nějaké formě žít dál.

Nikdy nepřestala myslet na Danu. Když se dívala do davu, občas zahlédla blond ofinu a fialové oči a poskočilo jí srdce, než si uvědomila, že se na ni překvapeně dívá nějaký neznámý obličej vymodelovaný podle ideálu krásy. Postupem času jí veřejné akti­ vity poskytovaly tolik rozptýlení, až už si myslela, že to překonala, ale bolest se vracela v okamžicích před usnutím, kdy si nejtíživěji uvědomovala, jak je sama. V posteli, kde žádné tělo neleželo vedle jejího. Brala pak do ruky handheld, palcem přejížděla po kon­ taktní adrese, ale nikdy jí nezavolala. Na to se moc bála a moc jí to ublížilo.

Brzy byl rok skoro u konce. Umbai už se dávno pustili do reali­ zace svých plánů a Fumičina spanilá jízda se chýlila k závěru. Stála na střeše rezidenční věže v Kapském městě na předčasné oslavě Nového roku uprostřed prosince a v zadní kapse jí zavibroval handheld. Když uviděla jméno na displeji, málem to nezvedla, ale její ruka se pohnula sama od sebe a hovor přijala. „Blahopřeju,“ pogratulovala jí Dana s takovou kolegiální vře­ lostí, jako by se neviděly maximálně pár dní.

Zvuky Fumičina světa ustoupily do pozadí. Vzdálila se od davu a podnosů s předkrmy z listového těsta a vzácnými masy a opřela se o zábradlí, odkud viděla na šikmé střechy města pod 100

Ukázka elektronické knihy