Spisovatel (Ukázka, strana 99)

snažila přesvědčit média, že jsem jen unavený a potřebuji odpočinek.“ „Jak zjistili, že tam jsi?“ „Řekněme, že sousedi viděli, jak si pro mě přišli, a moc rádi se podělili s médii.“ Adam požádal Hanu, aby se zvedla a on mohl přecházet místností sem tam. „Sousedi zavolali policii?“ „Nedivím se. Po půlnoci nechceš z vedlejšího domu poslouchat rány kladivem. Paradox je, že pár dní nato se astronomicky zvedly prodeje všech mých knih,“ zasmál se. „Jak se ale noviny dozvěděly, že máš bipolární poruchu?“ Nechápala to. Celá situace se jí zdála bizarní a přitažená za vlasy. „Začaly kolovat spekulace, že jsem se zbláznil a tak. Raději sama Mia vydala prohlášení a doufala, že bude klid.“ „A byl?“ „Jak se to vezme. Paparazzi pár dní prý postávali před ústavem, jako by snad čekali, že vyjdu ven nebo co. Mně bylo akorát tak všechno jedno. Když mě propustili, Mia mě schovávala u nás doma a nikoho ke mně nepouštěla. Vozila mě jen na kontroly, a když se můj stav stabilizoval, sám jsem poskytl rozhovor.

Aby byl klid.“ Posadil se na okraj postele a hlavu schoval do dlaní. „Nechápu, že tohle všechno tě minulo.“ „Nezajímají mě drby. Nekoukám na zprávy, ani nečtu Seznam.“ Adamovi se na obličeji mihl letmý úsměv. „Jsem už několik let stabilizovaný. Naštěstí se u mě nestřídají typické změny nálad.

Mívám problém jen s tou mánií, paniku ani deprese nemívám, jen jsem někdy smutný, jako každý druhý, kvůli druhotným věcem, které za to nestojí.“ Hanu zaplavil zmatek mísený s bolestí. Nebyla si jistá, zda se chce opět dobrovolně nechat vystavovat společnosti duševně 97

nevyrovnaného člověka. Je na to vůbec připravená? Může na to být někdy připravená? Tentokrát si byla jistá, že Adam za to doopravdy stojí. Jenomže to byla i tenkrát. „Bude poledne, nemáš hlad?“ Změnit téma přišlo oběma jako ten nejlepší nápad na světě.

Zvedla hlavu a chytila se za břicho. „Snad jen něco lehkého.

Makronky mi daly zabrat,“ zazubila se. „Tak se zatím připrav,“ pohlédl na hodinky, „a za hodinu přijď před hotel, počkám tam na tebe. A já si mezitím něco dojdu zařídit, ano?“ „No tak dobře, jsi si jistý?“ „Naprosto. Je mi fajn, neboj se,“ ubezpečil ji, zatímco bral její tvář do dlaní a vtiskal polibky. „Jen mi slib, že mi neutečeš, prosím.“ „Budu tam, slibuji. Kam jdeš?“ „Mám pár maličkostí k zařízení, buď tam přesně za hodinu,“ vypochodoval z pokoje, jako by předešlá událost byla pouhým snovým výjevem. *** „Tak fajn,“ zavrčela. Zatímco se probírala šatníkem, nemohla se ubránit lehce popudlivému faktu, že když jí Adam sdělil tak skvělou novinu, čekala, že to bude chtít náležitě oslavit. Že by snad běžel za Miou? Chce, aby teklo šampaňské proudem, když u toho bude Mia? Hana věděla, že si na něj nemůže dělat nárok a je jen na něm, s kým bude oslavovat svůj úspěch, ale doufala, že to bude zrovna ona, s kým bude tančit v dešti bublinek šampaňského.

Sesunula se na podlahu a tvář skryla v dlaních. Poslední minuty – nebo to byly hodiny? – z ní vysály veškerou energii a radost, kterou až doposud oplývala. „Bipolární porucha,“ převalovala to 98

podivné sousloví v ústech. Pálilo ji na jazyku, v hrdle… nejvíc ale v srdci. Tentokrát to je jiné, Adam ji od sebe neodhání, dovolí, aby mu pomáhala. Chce být s ní, dokonce to vypadá, že se touží stát celým jejím vesmírem.

Vyškrábala se na nohy. „Tak fajn. Shrneme si to,“ levačkou se opřela o šatní skříň, druhou si dala v bok. „Adam je úžasný a za svou nemoc nemůže. Do dneška bylo vše v pořádku, až když přišla zpráva, která ho moc rozrušila, to nezvládl. Záchvaty paniky nemívá vůbec, deprese také ne,“ odříkávala si. „Hano, to zvládneš. Chceš to zvládnout? Pokud ne, seber se a odjeď domů, až tak to je prosté.“ Usmála se, když jí bylo nad slunce jasné, že se domů rozhodně nechystá. „Tak šup, holka, obleč se. Adam čeká.“ Oblékla si letní šaty dlouhé po kotníky se špagetovými ramínky, a když sahala po punčochách, ruku nechala klesnout a punčochy nechala být. Byla zvědavá, jak dlouho by asi vydržely pohromadě, kdyby zkřížily cestu Adamovi. Při představě, jak jí trhá z nohou silonky, se zachvěla.

Posunula košile a trička na ramínkách stranou a s neskrývaným zájmem přejela rukou po černém vaku. Když se podívá, nic se nestane. Alespoň by měla představu, jaké šaty si koupit na ples autorů. Určitě tam Adam má i košili a podle té by vybrala barvu.

Když zatáhla za zip, zarazila se. „Slíbila jsi to, Hano,“ vynadala si. „Prostě budeš muset něco koupit a nezajímat se o to, jakou to má barvu, no. Smiř se s tím.“ Dvířka zabouchla.

Přendala mobil a peněženku ze své obří kabely do menší kabelky lépe se hodící k letním šatům, v koupelně zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Dlaněmi se opřela o umyvadlo a zpříma pohlédla sama sobě do očí. Našpulila rty a natočila hlavu na stranu. „Možná by nebylo na škodu trošku se namalovat,“ sdělila zrcadlu. „Troška barev nic nezkazí. Možná že by to i přebilo 99 Ukázka elektronické knihy