Čarovný duben (Ukázka, strana 99)

„Jste nemocná?“ zeptala se Francesca soucitně, ale nedokázala se přestat usmívat. Nikdy neviděla tak krásné vlasy. Jako čistý len; jako vlasy severských dětí.

Krásná lady unaveně zavřela oči a odmítla odpovědět. Udělala to nerozvážně, protože to mělo za následek, že Francesca spěchala plná obav vyřídit paní Fisherové, že je mladá dáma indisponovaná.

A paní Fisherová, ji příkře vysvětlila, že nemůže kvůli své holi sama odejít za lady Caroline, poslala místo ní ty dvě, které v tu chvíli přišly rozžhavené, zadýchané a plné výmluv, zatímco sama se pustila do dalšího chodu, jímž byla velmi dobře připravená omeleta, na obou koncích velmi příjemně praskající s mladým zeleným hráškem.

Lady Caroline měla stále oči pevně zavřené. Proč by měla jít na oběd, když nechce? Tohle nebyl soukromý dům; nemá žádnou povinnost vůči únavné hostitelce. Pro všechny praktické účely byl San Salvatore něco jako hotel a jen na ni záleželo, zda se půjde najíst.

Ale copak mohla jen tak sedět a zavřít oči, aniž by v pozorovatelích probudila touhu po hlazení a mazlení, kterou znala až příliš dobře. Dokonce i kuchařka ji pohladila. A teď jí zase někdo na čelo položil jemnou ruku – jak moc se jemných rukou bála. „Obávám se, že vám není dobře,“ řekl hlas, který nepatřil paní Fisherové. „Bolí mě hlava,“ zamumlala lady Caroline. Možná bylo nejlepší to říct; možná to byla nejkratší cesta ke klidu. „Je mi to moc líto,“ řekla paní Arbuthnotová tiše, protože to byla její něžná ruka.

“A já,” pomyslela si, “si myslela, že když sem přijdu, uniknu převelké péči matky.”

„Nemyslíte, že by vám čaj udělal dobře?“ zeptala se paní Arbuthnotová něžně. Čaj? Krásné lady se ta představa hnusila. V tomhle horku pít uprostřed dne čaj… „Ne,“ zamumlala. „Předpokládám, že nejlepší by pro ni bylo,“ ozval se jiný hlas, „kdyby zůstala v klidu.“ “Jak rozumné,” pomyslela si Sweetie a zvedla řasy jednoho oka natolik, aby se podívala, kdo ta moudrá slova pronesl.

Byla to paní Wilkinsová – hned v její úctě stoupla. „Ale nemůžu se smířit s tím, že vás bolí hlava a nic se s tím nedělá,“ řekla paní Arbuthnotová nešťastně. „Dala byste si šálek silné černé kávy…?“ Lady Caroline už nic neřekla. Nehybně a němě čekala, až jí paní Arbuthnotová sundá ruku z čela. Koneckonců tam nemohla stát celý den, a až odejde, bude si muset vzít ruku s sebou. „Já si myslím,“ řekla paní Wilkinsová, „že nechce nic jiného než klid.“ A možná že táto dáma zatahala tu s rukou za rukáv, protože sevření na čele krasavice povolilo a po minutě ticha, začaly kroky znovu drhnout o oblázky, zeslábly a zmizely. „Lady Carolinu bolí hlava,“ řekla paní Arbuthnotová, znovu vstoupila do jídelny a posadila se na své místo vedle paní Fisherové. „Nemůžu ji přesvědčit, aby si dala aspoň trochu čaje nebo černé kávy. Víte, jak se řekne aspirin v italštině?“ „Dobrý lék na bolest hlavy,“ řekla paní Fisherová rozhodně, „je ricinový olej.“ „Ale ji přece nebolí hlava,“ řekla paní Wilkinsová.

„Carlyle,“ řekla paní Fisherová, která dojedla omeletu a měla čas, zatímco čekala na další chod, promluvit, „trpěl v jednom období strašnými bolestmi hlavy a jako lék neustále používal ricinový olej. Řekla bych, že ho používal skoro až nadměrně, a nazval ho, jak si vzpomínám, svým zajímavým způsobem olejem smutku. Můj otec říkal, že to na čas podbarvilo celý jeho životní postoj, celou jeho filozofii. Ale to bylo proto, že ho používal příliš mnoho. Lady Caroline by stačila jedna dávka. Je chybou, když se ricinový olej používá dlouho.“ „Znáte italský název?“ zeptala se paní Arbuthnotová. „Ach, to bohužel nevím. Nicméně ona by to mohla vědět.

Můžete se jí zeptat.“ „Ale hlava ji nebolí,“ zopakovala paní Wilkinsová, která zápasila s makaróny. „Chce jen, abychom ji nechali o samotě.“ Obě se na ni pohoršeně podívaly. Paní Fisherové v souvislosti s počínáním paní Wilkinsové v tu chvíli prolétlo hlavou slovo husa. „Tak proč říkala, že jí bolí hlava?“ zeptala se paní Arbuthnotová nazlobeně. „Protože se pořád snažíte být zdvořilá a ona o vaší pozornost nestojí, to je přece jasné.” „Lo y, víte,“ vysvětlovala paní Arbuthnotová s úsměvem paní Fisherové, která s kamennou trpělivostí čekala na další chod, zdržovaná tím, že se paní Wilkinsová dál pokoušela sníst makaróny, které teď byly studené, „Lo y, víte, má o tomto místě teorii…“ Ale paní Fisherová si nepřála slyšet žádnou teorii od paní Wilkinsové, kterou nesnášela. „Opravdu netuším,“ přerušila ji a přísně se na paní Wilkinsovou podívala, „proč se domníváte, že lady Caroline neříká

Ukázka elektronické knihy