Černá skála
věrná, nebo že ho nemá ráda, nebo že je Kačenka Královic hodná a hezká, nebo že ho teta Vlasáčková okrádá. Rozmrzel se, někdy i rozčilil, takže pro tento pocit ani ho nenapadlo, že právě minul skálu. Teprv když se ocitl v polích, rozjasnily se mu myšlenky a rozveselil se. Větší moci nad ním nemohl ukovaný čert nabýti. Taky se někdy stalo, že pojednou byl Podlesák v těch místech zemdlen, že zatoužil i sednouti si tu na hebkou trávu vedle skály, která jako seno voněla a jako hedvábí šustila, ale nikdy nesedl. Vzpomněl si na domov a zatoužil, aby byl doma na loži, nad nímž zavěšen byl obraz Spasitele. Vždy se tou vzpomínkou osvěžil a zemdlenost z něho spadla. Jindra věděla, že chodí po staré cestě, a plna úzkosti o něho i jejich lásku prosívala ho, aby si raději zašel po nové cestě. Vysmál se jí a ubezpečoval ji, že se ničeho nebojí. Řekl, že chodí mimo skálu Ďábla již rok a že krátký ten čas, než bude svatba, dále tamtudy bude choditi, poněvadž je tou stranou blízko a pohodlno. Jindra pak vždy, jak od ní odešel, poklekla a modlívala se za něho, aby se šťastně dostal domů. Kačenka Králová, nejstarší dcera rychtářova, na kterou si mladý rolník často na cestě ze Slatiny do Veselé vzpomněl, již dlouho měla nade vše na světě Podlesáka ráda. Počínala si doma jako pomatená. Všecky možné cesty směle nastupovala, aby mladého muže získala. Nelekla se ničeho a nezastrašila se neúspěchem. Byla bohatá i hezounká. Ženichů měla mnoho z celého kraje, ale ona nechtěla o žádném slyšeti. Marně ji rodiče těšili, marně jí Podlesáka vymlouvali, nechtěla jiného. V neděli se potkávala s ním u kostela. Vždy se usmívala, do cesty pletla a otázky předhazovala, takže s ní někdy i promluvil. Odpovídala Pozice: 313/1000
Černá skála
vtipně, očima toužila a o Jindře pronášela nejnebezpečnější a nejpotměšilejší poznámky. Nebylo ani znáti na ní, že se těžce souží pro jeho lásku k chudému tomu děvčeti, tak byla chytrá a pyšná. Dokud nešel Podlesák s Jindrou od oltáře, neztrácela mysli. Nedovedla si ani představiti, že by bylo možná, aby ji neměl za lepší a vzácnější i hezčí než Jindru. Soudila, že stačí, aby mu jen řekla, jak ho má ráda. V té chvíli opustí dceru Zavázalovu a bude choditi k nim. Nechtěla se však, pokud nenadešla poslední chvíle, tak pokořiti, aby mu sama lásku vyznala. Vynasnažovala se zatím, aby sám přišel požádati o její ruku. Shledávala však, že není tak obratná a tak vychytralá, aby to provedla. Když pak pochopila, že by marně čekala, a když soudila, že snad nemá Podlesák dost odvahy, naděje a výbojnosti, pověděla mu sama, že ho má ráda a že nechce za muže nikoho jiného. Odpověděl, že mu vše bylo známo, že dávno uhodl její přání, ale že má rád Jindru, které nikdy neopustí. Kačenka Králová všecka pokořena té noci nespala. Matka již večer věděla, proč se souží, a chtěla té chvíle využitkovati. Namlouvala jí bohatého vdovce. Myslila si, že si ho dcera ze vzdoru proti Podlesákovi vezme. Ale nepořídila ničeho. Kačenka nemohla na jiného mysliti. „A bude můj,“ vykřikla vášnivě, „kdyby se dělo, co dělo!“ Matka se ulekla. „Nehřeš!“ řekla a ruce si na prsa přitlačila. „Rozumu pozbýváš!“ „Kdyby mi mělo peklo pomáhat,“ volala Kačenka vzdorovitě, „já musím dosáhnout svého přání!“ Matka se pokřižovala a zbledla úzkostí. Domlouvala dceři, Pozice: 317/1000
Černá skála
ale marně. Ta opakovala své hrozby. Po celou noc se zapřísahala, že neustane ve své snaze, dokud Podlesáka za muže nedostane. Druhého dne přišla k rychtářovům cikánka s bronzovou pletí a bílými zuby. Pod červeným šátkem vyčuhovaly jí proudy černých vlasů. Smála se divně a slídila očima po dvoře. Byla bosa a natahovala obnažené ruce. Chtěla hádati budoucí věci. Kačenka ji zavolala do své komůrky. „Pověz mi, cikánko,“ prosila ji, „bude-li Podlesák můj! Pověz mi, jak mu mám učarovat, aby na mne myslil, po mně toužil, za mnou se plazil, o lásku mou prosil! Pověz mi, co mám učinit? Ničeho se nebojím a tobě se skvěle odměním!“ Cikánčiny oči okamžitě jako plaménky zašlehaly. „K satanu se obrať! Pros ho, pomůže ti!“ řekla. „Jak se mám k němu obrátiti?“ „U lesa je skála. Tam jdi večer, sedni k ní a její metlice rukou pohlaď! Při tom své přání říkej!“ „A splní se mi všecko?“ „Splní. Svatba bude za deset dní.“ Dala cikánce všecky své nastřádané peníze. „A nikomu ani slovem o tom neřekni,“ pošeptala jí ještě cikánka. „Velmi bys pochybila.“ Kačenka přislíbila. Po celý den nepocítila ani strachu ani lítosti ze svého skutku. Naopak, byla veselá a těšila se, že přece jen štěstí svého dosáhne. Oči jí hořely radostí, smála se, a tak byla krásná, že všichni žasli. Přála si, aby den rychle uběhl, a byla připravena, jakmile slunce za modré lesy zajde, že ke skále u borového háje poběží. Zpívala si, vlasy rozpustila, růžemi protkala. Kdo přišel, každý na ni oslněn hleděl. Pozice: 320/1000
Ukázka elektronické knihy