Černá skála
věrná, nebo že ho nemá ráda, nebo že je Kačenka Královic hodná a hezká, nebo že ho teta Vlasáčková okrádá. Rozmrzel se, někdy i rozčilil, takže pro tento pocit ani ho nenapadlo, že právě minul skálu. Teprv když se ocitl v polích, rozjasnily se mu myšlenky a rozveselil se. Větší moci nad ním nemohl ukovaný čert nabýti. Taky se někdy stalo, že pojednou byl Podlesák v těch místech zemdlen, že zatoužil i sednouti si tu na hebkou trávu vedle skály, která jako seno voněla a jako hedvábí šustila, ale nikdy nesedl. Vzpomněl si na domov a zatoužil, aby byl doma na loži, nad nímž zavěšen byl obraz Spasitele. Vždy se tou vzpomínkou osvěžil a zemdlenost z něho spadla. Jindra věděla, že chodí po staré cestě, a plna úzkosti o něho i jejich lásku prosívala ho, aby si raději zašel po nové cestě. Vysmál se jí a ubezpečoval ji, že se ničeho nebojí. Řekl, že chodí mimo skálu Ďábla již rok a že krátký ten čas, než bude svatba, dále tamtudy bude choditi, poněvadž je tou stranou blízko a pohodlno. Jindra pak vždy, jak od ní odešel, poklekla a modlívala se za něho, aby se šťastně dostal domů. Kačenka Králová, nejstarší dcera rychtářova, na kterou si mladý rolník často na cestě ze Slatiny do Veselé vzpomněl, již dlouho měla nade vše na světě Podlesáka ráda. Počínala si doma jako pomatená. Všecky možné cesty směle nastupovala, aby mladého muže získala. Nelekla se ničeho a nezastrašila se neúspěchem. Byla bohatá i hezounká. Ženichů měla mnoho z celého kraje, ale ona nechtěla o žádném slyšeti. Marně ji rodiče těšili, marně jí Podlesáka vymlouvali, nechtěla jiného. V neděli se potkávala s ním u kostela. Vždy se usmívala, do cesty pletla a otázky předhazovala, takže s ní někdy i promluvil. Odpovídala Pozice: 313/1000