98
Deanna Raybourn
nazutýma v martenskách a hozenýma na stole střílí laserem na mimozemšťany ve hře, kterou sama navrhla. Úvodní řeč jsem přeskočila a rovnou jsem na ni vysypala, co potřebujeme – doklady, letenky a tak dále. Dobře věděla, že na cokoliv se vyptávat nemá cenu. Minka mi slíbila, že mi balíček dorazí během čtyřiadvaceti hodin a pak jsme obě zavěsily. Když se Nat s Helen vrátily, vysvětlila jsem jim, co jsem udělala. Mary Alice se z terasy vrátila právě ve chvíli, kdy byl náš rozhovor u konce a mnula si oči. Vypadala jako někdo, kdo se pokoušel nebrečet – ale neuspěl. „Kdo je Minka?“ „To je dlouhej příběh,“ mávla jsem nad její otázkou ledabyle rukou. „Je to ale solidní člověk. Svěřila bych jí do rukou vlastní život.“ „A taky naše životy,“ konstatovala Helen stroze. „Jestli máš lepší plán, zařiď si to sama,“ řekla jsem. Neměla. Objednaly jsem si jídlo na pokoj a jedly jsme vyčerpané a v tichosti. Helen v hotelovém obchodě nakoupila pár knih a časopisů a schoulila se s nimi do křesla, zatímco Nat projížděla karibské televizní kanály a zastavila se u venezuelské telenovely, v níž právě vystupovala velmi hrubá žena, která své repliky křičela. „Jdu se projít,“ řekla jsem spíš do éteru, než že bych tu větu někomu směřovala. Mary Alice vstala a přidala se ke mně. Prošly jsme posuvnými dveřmi, přes terasu až na travnatou plochu venku před hotelem lemovanou záhony s bugenvileami, banánovníky a muďouly. O kousek dál bylo na okraji pláže rozestavěných několik lehátek. „Riskneme to?“ nadhodila Mary Alice a pokývla bradou směrem k lehátkům. Pokrčila jsem rameny. „Vypadá to, že všichni ostatní jsou na večeři.“ Z restaurací rozesetých kolem letoviska se linuly zvuky cinkajícího stříbra a klidné hudby. Na našem konci pláže bylo pusto prázdno a klid.
DÁMY NA ZABITÍ
99
Uvelebily jsme se a já jsem si zapálila cigaretu, tenká šarlatová záře se v houstnoucí tmě linula vzduchem a blikala jako světluška. „Neříkej mi, že přežily ponoření do oceánu,“ podotkla Mary Alice a s úsměvem hleděla na cigarety. Zavrtěla jsem hlavou. „To Helen. Koupila je v hotelovým obchodě společně s hydratačním krémem a mezizubní nití.“ „Helen nesnáší, když kouříš.“ Seděly jsme s Mary Alice na kraji lehátek, koleny jsme se skoro dotýkaly a pohled jsme měly stočený do moře. Po pravé straně, za mysem, zapadalo slunce a okolní vzduch měl fialovou barvu. „I přesto mi je koupila. Tomu se říká přátelství.“ Mary Alice si pohrdavě odfrkla. Nějakou dobu nebylo slyšet nic než rytmické šplouchání vln. Dole, nalevo od nás se jedna jediná palma vykláněla nad hladinou, jako by naslouchala tajemstvím, jež vyprávělo moře. Zaslechla jsem rychlé popotáhnutí nosem. „Došly mi kapesníky, Mary Alice. Jestli se potřebuješ vysmrkat, budeš muset použít svou košili.“ „Vyliž si, Websterová,“ obořila se na mě a otřela si oči do rukávu. Její tón byl ale o něco přívětivější. „Já jen nevím, jak tohle vydržet – být tak daleko od Akiko a nemít tušení, co si myslí. Jak to zvládá.“ Nic jsem neříkala; lepší bylo nechat ji vypovídat, aby ze sebe dostala všechno najednou. „Tohle je jediný tajemství, který jsem před ní měla. No, taky jediný důležitý,“ dodala. „Pak ještě neví, kolik jsem utratila za novej koberec na schody v hale.“ „Z vlny?“ zeptala jsem se. „Organický. Z Novýho Zélandu,“ hlesla. „Pošlu ti odkaz.“ Naklonila se ke mně a vzala mi cigaretu z ruky, dlouze potáhla a pak mi ji podala zpátky. Dlouho držela kouř v plicích, než ho začala pomalu vydechovat. Tak pomalu, že to trvalo celou věčnost. „Tohle mi chybí.“
100
Deanna Raybourn
Hodila jsem po ní pohledem a ona našpulila rty. „Nedívej se na mě takhle. Kouřit prostě nemůžu. Další věc, kterou mi rakovina prsu dokázala sebrat.“ Volně namířila ruku na svůj hrudník. „Vypadají dobře,“ ubezpečila jsem ji. „Nat tvrdila, že by si taky ráda nechala udělat nový.“ „Nat mi může políbit mou pěkně baculatou prdel. Vypadají sice dobře, ale osm měsíců jsem byla na smrt nemocná a bradavky mám otupělý doteď.“ „Ale jsi tady,“ připomněla jsem jí. „Jsem tady.“ Přisunula se blíž, až ramenem narazila do mého. „Otázkou je, na jak dlouho.“ Zakroutila jsem hlavou a podrážkou espadrilek jsem rozdrtila odhozený nedopalek cigarety. Pak jsem ho zastrčila do krabičky. „Pořád nemůžu uvěřit, že se nás ten sráč pokusil vyhodit do vzduchu. Chci vědět, kdo mu to nařídil.“ „Kdo říká, že mu to někdo nařídil?“ podotkla. „Možná zběhnul.“ „Aby vyřadil z provozu čtyři agentky ve výslužbě? Proč?“ „Máme spoustu informací.“ „Jo, ale nevíme nic, co by ohrozilo Brada Fogertyho, toho zasranýho malýho dynamitovýho maniaka.“ „Takže říkáš, že Fogerty vůči žádný z nás necítil zášť,“ řekla zamyšleně. Mary Alice ke všemu přistupovala pomalu a metodicky. Byla dobrá v detailech, dokonce lepší než Helen, často si všimla něčeho, co nám ostatním uniklo, i když jí to třeba trvalo déle. Já jsem šla do všeho po hlavě a spoléhala jsem se spíš na instinkty než na cokoliv jiného a někdy prostě jen na prachsprostý štěstí. Proto jsme byly tak dobrý tým. Usmála se. Byl to první skutečný úsměv, který jsem na ní za posledních čtyřiadvacet hodin viděla. „Já vím. Brečím jak želva. Měj se mnou strpení.“ Na chvíli se odmlčela a já jsem zatím sledovala okraje vln, které se jako volánky třepotaly v písku a zase se stahovaly zpát-
Ukázka elektronické knihy