98
Deanna Raybourn
nazutýma v martenskách a hozenýma na stole střílí laserem na mimozemšťany ve hře, kterou sama navrhla. Úvodní řeč jsem přeskočila a rovnou jsem na ni vysypala, co potřebujeme – doklady, letenky a tak dále. Dobře věděla, že na cokoliv se vyptávat nemá cenu. Minka mi slíbila, že mi balíček dorazí během čtyřiadvaceti hodin a pak jsme obě zavěsily. Když se Nat s Helen vrátily, vysvětlila jsem jim, co jsem udělala. Mary Alice se z terasy vrátila právě ve chvíli, kdy byl náš rozhovor u konce a mnula si oči. Vypadala jako někdo, kdo se pokoušel nebrečet – ale neuspěl. „Kdo je Minka?“ „To je dlouhej příběh,“ mávla jsem nad její otázkou ledabyle rukou. „Je to ale solidní člověk. Svěřila bych jí do rukou vlastní život.“ „A taky naše životy,“ konstatovala Helen stroze. „Jestli máš lepší plán, zařiď si to sama,“ řekla jsem. Neměla. Objednaly jsem si jídlo na pokoj a jedly jsme vyčerpané a v tichosti. Helen v hotelovém obchodě nakoupila pár knih a časopisů a schoulila se s nimi do křesla, zatímco Nat projížděla karibské televizní kanály a zastavila se u venezuelské telenovely, v níž právě vystupovala velmi hrubá žena, která své repliky křičela. „Jdu se projít,“ řekla jsem spíš do éteru, než že bych tu větu někomu směřovala. Mary Alice vstala a přidala se ke mně. Prošly jsme posuvnými dveřmi, přes terasu až na travnatou plochu venku před hotelem lemovanou záhony s bugenvileami, banánovníky a muďouly. O kousek dál bylo na okraji pláže rozestavěných několik lehátek. „Riskneme to?“ nadhodila Mary Alice a pokývla bradou směrem k lehátkům. Pokrčila jsem rameny. „Vypadá to, že všichni ostatní jsou na večeři.“ Z restaurací rozesetých kolem letoviska se linuly zvuky cinkajícího stříbra a klidné hudby. Na našem konci pláže bylo pusto prázdno a klid.