volné noze, který žije uměním, byl snem spousty mladých. Byl to vrchol seberealizace. Tak jsem se na naléhání kamarádek imatrikulovala v Literárním institutu v Lipsku, chtěla jsem zjistit, jestli je psaní přece jen víc než soukromou činností ve volném čase. Brzy poté se literární scéna ocitla ve fázi velkého přeskupení. Do té doby bylo úspěšné vydávání knih desítky let doménou mužů a hlavní příjemci veřejné pozornosti (Grass, Walser & Co.) byli v pokročilém věku, a pak se najednou na knižním trhu objevila Judith Hermannová, mladá žena, která prodala ohromný počet výtisků své knihy. V literární branži to byla svým způsobem revoluce. Nakladatelé začali cíleně vyhledávat mladé autorky, které lakonicky nebo drze popisovaly svůj současný životní pocit. V populární literatuře se zrodil „fenomén slečen“. Moje plány to zpočátku nijak neovlivnilo. Sice se i mně zdálo lákavé, že by mě, mladého člověka, literární scéna velebila, a zároveň bych to mohla oplatit svým kolegům, kteří mé texty v seminářích psaní v Lipském institutu vždycky hrozně strhali. Ale můj buržoazně občanský charakter a potřeba jistoty byly příliš silné, abych takovému svodu podlehla. Nechtěla jsem mít v budoucnu starosti s penězi. Nehodlala jsem se jako stálý městský spisovatel stěhovat z jednoho středně velkého města do druhého. Především jsem nechtěla ohrozit své psaní. Jak má člověk svobodně a v sebezapomnění pracovat na textu, když zároveň ví, že text musí být za každou cenu úspěšný, protože na úspěchu závisí nejen jeho umělecká, ale i ekonomická existence. Pro mě je „psát“ a „být spisovatelkou“ něco odlišného, vlastně se to vzájemně vylučuje. Dokonce i když mi vyšly první knihy a já si začala vydělávat autorským čtením, nenapadlo mě, abych vzdala studium práv. Naopak mě práva začala bavit. Složila jsem první státní zkoušku, získala jsem magisterský titul v mezinárodním právu a nastoupila jako referendářka. V té době se sice moje psaní nerozvíjelo, ale autorská existence se přece jen stala skutečnou prací. Literární provoz očekával právě od mladých autorek maximální prezentaci a já se ještě nenaučila říkat ne. Absolvovala jsem stovky vystoupení, prezentovala jsem se v televizi, dávala rozhovory, psala eseje, dostávala ceny a stipendia, vyjela do řady zemí při příležitosti vydání překladů mých knih. Moje snaha, abych „vedle toho“ absolvovala referendariát, se ukázala jako příliš vysilující. Při přípravě na druhou státní zkoušku jsem narazila na své hranice. Po složení zkoušky jsem věděla, že se musím
rozhodnout. Z ministerstva jsem měla signály, že se mohu ucházet o místo soudkyně. Spisovatelka, nebo soudkyně? Život s literaturou, nebo s právy? Celé noci jsem si nad tím lámala hlavu. Nakonec jsem žádost o místo soudkyně neodeslala. Místo toho jsem udělala to, co jsem vlastně nikdy nechtěla. Ze svého koníčka jsem udělala svou profesi. Proč? Možná z ješitnosti. Možná z pocitu, že literární úspěch je dar, který nesmím odmítnout. Ale hlavně převážilo volání svobody. V žádném jiném povolání není člověk tak svobodný, jako je spisovatel. Nepotřebovala jsem nic kromě malého notebooku, když tak ještě tužku a papír, abych mohla psát. Já dokážu psát kdekoliv a v jakoukoliv denní či noční hodinu. Na první pohled je to skvělá práce, to je bez debaty. Přesto jsem měla obavy, a jak se ukázalo, ne neprávem. Brzy se ukázalo, že záludnosti, které číhají na spisovatele na volné noze, nejsou ani tak finančního rázu jako psychologického. Jakkoliv je lákavé, že jsem si mohla sama rozvrhnout den, po absolutoriu studia práv mi chyběla kostra denního programu. Málokdy jsem šla spát před čtvrtou hodinou ráno a vstávala jsem až v jedenáct. Abych měla aspoň nějakou pravidelnou činnost, předsevzala jsem si, že budu u počítače trávit čtyři hodiny denně. Ještě lépe šest hodin. Jako soudkyně bych pracovala nejméně osm hodin denně, takže se mi stanovený čas nezdál nijak přemrštěný. Šlo to špatně. Problém nebyl v nedostatečné motivaci nebo chybějící disciplíně. Absolvovala jsem denní penzum u klávesnice, ale myšlenka pravidelné práce nesouzněla s procesem mého psaní. Vždycky jsem měla fáze, kdy jsem nepsala vůbec nebo jen málo, nějaké poznámky nebo zápisky do deníku. V jiných fázích jsem byla neskutečně produktivní. Vypadlo ze mě deset nebo víc stran, ne však od devíti do pěti, ale prostě někdy. Paradoxně jsem psala zvlášť intenzivně, když jsem na psaní neměla čas. Můj první román Orli a andělé vznikl, když jsem se připravovala na první státní zkoušku, druhý román Hráčský instinkt, když jsem se učila na druhou státní zkoušku. Psaní pro mě bylo duševní vyvažování, něco, co jsem dělala jen pro sebe. Jako když jsem byla dítě. V intimní osobní sféře vlastní fantazie jsem se mohla vyřádit, odreagovat, uniknout všednodennosti. Nemusela jsem se ptát, jestli jsou texty dobré, napínavé nebo jestli budou prodejné. Byla jsem přece
právnička, respektive na nejlepší cestě se právničkou stát. Nikdo mi nemohl zabránit, abych poté, co jsem zvládla denní penzum učiva, nebušila do klávesnice. Ale teď už mě nečekaly žádné zkoušky, za něž bych mohla ukrýt sebe a své texty. Teď už jsem to byla jen já, počítač a projekt románu Temná energie. Denně jsem se s tím mořila čtyři až šest hodin a snažila se, abych dodržela pravidelný rozvrh dne. Vstát, zaběhat si, dát si snídani a potom hned k počítači a hezky u něj sedět. Nechodit pořád do ledničky, nečíst si na internetu noviny nebo hrát šachy, neluxovat nebo nemýt okna, i když byl vnitřní neklid sebevětší. Ale nefungovalo to. Psát jsem se sice donutila. Ale nelíbilo se mi, co jsem napsala. Den ode dne jsem byla nešťastnější. Říká se tomu tvůrčí krize. Slyšela jsem o ní, ale nikdy jsem ji nezažila. Teď jsem poznala, jak je to hrozné. Psaní se octlo až příliš v centru pozornosti. Neustále jsem o něm přemýšlela, nebylo to už nic spontánního, nic, co by mě těšilo. Stala se z toho povinnost, kterou jsem musela denně splnit. Nejen pro zajištění obživy, ale také pro to, abych měla oprávnění své existence. Abych dokázala, že mám práci, povolání. Že jen tak nevysedávám doma, nekouřím jednu za druhou a nezabíjím čas, ale že jsem někým nebo „něčím“. Spisovatelka. A spisovatelé přece píšou, co jiného? Moje schopnost psát reagovala jako plaché zvíře, které zmizí, jakmile má pocit, že ho někdo pozoruje nebo na něj naléhá. Došlo to tak daleko, že jsem měsíce nedělala nic jiného, než neustále přepisovala první stranu Temné energie. Uvědomovala jsem si, že takové psaní nabývá rysy šílenství. Cítila jsem se strašně. Zvolila jsem úprk nazpátek a začala psát dizertační práci. Jaká úleva! Zase jsem byla právnička, chodila jsem do knihovny, shromažďovala rešerše na doktorát. Když jsem měla chuť, psala jsem, většinou pozdě večer, jen pro sebe, prostě jen tak, nahodile. A práce na románu šla zase dobře. Jedno zásadní poučení jsem z toho vyvodila. Můžu psát, ale nemůžu být spisovatelka. Profese spisovatelky mi způsobila krizi. Temnou energii jsem dokončila. Dizertační práci taky. A zase jsem cítila, že jsem se octla v prázdném prostoru. A pak přišel Neo. Výhodou koní je, že když je má člověk rád, jsou nároční na čas. Jsou schopní absorbovat nejen přebytečné peníze, ale i přebytečný čas. Jen co byl
Ukázka elektronické knihy