let po válce a mě zvolna opouštěla nenávist k Němcům, kterou jsem jako chlapec cítil za války. Vzpomínám, jak jsem se v květnu 1945 zeptal tatínka, když za námi přijel do Ledečka, kolik je na světě Němců. On z Prahy dorazil ve vojenské uniformě, nevím vlastně, jak k ní přišel a jakou činnost za pražské květnové revoluce vykonával. Uniforma byla ozdobena třemi třícípými hvězdičkami, byl tedy nadporučíkem. A také měl pistoli, kterou mi na chvíli půjčil. Na můj dotaz o počtu Němců odpověděl, že jich může být kolem osmdesáti milionů. Docela vážně jsem se ho otázal, kde tedy budou všichni pohřbeni. Byl jsem přesvědčen, že zbylí Němci budou po válce popraveni, navždy ze světa vymýceni. Tatínek mi laskavě vysvětlil, že je to vyloučené a že se s nimi musíme naučit žít. Po příchodu do sudetského germánského Liberce jsem se to musel začít učit i já. Nejprve jsem se spřátelil s Gustavem Ginzelem, navštěvoval jsem ho i doma v jeho úctyhodné rodině. On mě zase seznámil se svými německými přáteli. Vzpomínám, jak jsme spolu v září 1966 navštívili starou německou paní v Desné. Bylo to v roce padesátého výročí protržení přehrady na Bílé Desné a já o tom chtěl napsat článek. Smrtící vodní stěna tehdy smetla mnoho domů, mnoho lidí zabila a ta paní toho byla jako dítě svědkem. Nevzpomínám si ale, že bych někdy s nějakým Němcem hovořil o válce, o jeho názorech nebo vztahu k nacismu. Jako bychom to podvědomě oboustranně nechali zvolna pokrývat mechem zapomínání, vzájemného smiřování, odpouštění.
A tvůj názor na odsun? Na tuhle otázku se mně bude nesnadno odpovídat, a snad ani neměla být po třech čtvrtinách století vůbec položena. Odpověď na ni vzbudí zbytečnou, možná i nenávistnou, každopádně marnou polemiku. Již tři generace u nás vyrostly bez prožitků satanských roků druhé světové války. Od té doby se změnilo všechno, téměř všechno. Pozměnilo se tak zákonitě – zvlášť u lidí, kteří válku nepoznali – i posuzování