J A R O S L A V A
Č E R N Á
„Kateřinka!“ vylétla paní z křesla a sklonila se nad dcerkou. Když ji chytila za ruku, ozval se ještě jeden hluboký nádech a nesrozumitelný šepot. „Něco říká, ale nerozumím jí,“ zoufala si nešťastná matka, pohladila dceru po čele a byla ráda, že se zase uklidnila a pravidelně dýchá. „Má neklidné spaní, vždyť se tak moc poranila, ale musíte doufat, paní, jistě se brzy uzdraví,“ uklidňoval správce Alenu, ale ve skutečnosti byl přesvědčený, že ta Kateřina, o které vypráví, je dnešní čarovné noci s nimi. Nerozuměl tomu jak a kde je, ale cítil ji a byl přesvědčený, že se k nim snaží promlouvat skrze oslabenou mysl malé dívenky. Vstal ze svého křesla a přistoupil k oknu. Tak jasnou noc, naplněnou jakousi hmatatelnou přítomnosti něčeho čarovného, dlouho nezažil. Pátral pohledem po nádvoří, ale chuchvalec mlhy zahlédnout nemohl. Byl přilepený ke kamenům ve zdi přímo pod oknem a jemňounce se chvěl, jako by příběh hradní paní Kateřiny prožíval společně s tím, kdo ho vyprávěl, a s naslouchající paní Alenou. „Mám ještě vyprávět? Nejste už unavená?“ otočil se Vojtěch od okna. „Byla jsem už ospalá, ale teď jsem se zase probrala, neusnula bych, ještě vyprávěj, Vojtěchu. Jak to bylo dál? Zbavila se paní Kateřina časem manžela? Doufám, že se třeba upil k smrti a ona mohla konečně být se svým milovaným Vilémem.“ „Ach, paní, všechno bylo jinak,“ povzdechl starý hradní správce. „I když láska milenců byla pevnější než kámen v hradních zdech, oba pro ni trpěli a netušili, že překoná věky.“ „Překonala věky?“ podivila se paní Alena. „Takže trvá až do dnešních dnů? Povídej, Vojtěchu,“ pobídla Alena správce a udělala si pohodlí ve svém křesle. „Milenci se setkali,“ začal Vojtěch, aniž by se podíval do své velké knihy. 98