neviňátko
Šéfka dotírala: Kdo vběhl do podzemí a proč? Nemohl jsem se zdržovat. Ucítil jsem závan nebezpečí, už jsem ho znal, bez něj už jsem si sám sebe ani nedokázal představit, s ním jsem usínal, s ním jsem se probouzel, doma jsem ho nosil jako hrb. Než jsem se odhodlal vletět dovnitř, požádal jsem o pomoc krahujce a luňáka. Podle interních předpisů jsme do katakomb museli létat minimálně ve trojicích, protože škody na zničených strojích dosahovaly závratných sum. Proskenoval jsem prostor u vchodu. Horký vzduch nad popraskaným asfaltem se chvěl. Vletěli jsme dovnitř jako tři dotěrné mouchy. Přestože je do podzemí úředně zakázaný vstup, tlačily se tam davy. Když předseda něco nedokázal změnit, jednoduše se tvářil, že to neexistuje. Na sekundu nastalo ticho. Vzápětí mě všichni kolem zasypali nadávkami a ukazovali do kamer prostředníčky. Připravoval jsem se na nejhorší. Krahujec a luňák mi kryli záda. Zmatek se stupňoval, hlasy zněly stále agresivněji, jazyky se rozvazovaly, vyzáblé krky se natahovaly. Fantazie hnaná strachem cválala, klopýtala a vyváděla neuvěřitelné skoky. Držel jsem se u stropu, aby na mě nikdo nedosáhl. Uhýbal jsem před pivními lahvemi. Třískaly i dlažební kostky. Kdekdo mi toužil zblízka svěřit, co si o mně myslí. Chlapi se odstrkávali lokty, aby se protlačili dopředu. Připadalo mi neuvěřitelné, jak to tam žilo. Kdo tam přicházel za tajnými záležitostmi, za výdělkem, za přežitím, vydával se napospas riziku tak jako já. Jen na levém břehu řeky se nachází přes pět set kilometrů podzemních chodeb, galerií a sálů. Oči přivykly tmě, a tak jsem lépe rozeznával předměty a prostory kolem. V tunelech se vedle trubek s pitnou a užitkovou vodou táhla původní potrubní pošta. 97