Bohemia a Albion (Ukázka, strana 99)

a začal ji uskutečňovat. Toník brblal, ale nakonec souhlasil. Namísto Sumovými peticemi jsem začal ministerstvo zahraničních věcí zaplavovat referátníky. Referátník je na ministerstvu posvátná kráva, když ho nějaký odbor vyhotoví, opatří číslem jednacím a vyšle do oběhu, do koše se vyhodit nesmí. Dle spisového řádu se k němu oslovené odbory musí v dané lhůtě vyjádřit a poslat ho dál. Nejprve se zrodil referátník Diplomatické akademie s dlouhým oběhem, jenž končil v kabinetu ministra. Požadoval nové vyhotovení pamětní desky obětem nacistického teroru na Ministerstvu zahraničních věcí, kterou v roce 1946 odhalil Jan Masaryk a která se pak tajemně ztratila v padesátých letech. Zřejmě se komunistům nelíbila, protože obsahovala mnoho židovských jmen. Referátník prosvištěl ministerstvem bez valného rozruchu, koneckonců pro ministerstvo to nepředstavovalo žádné náklady, protože odlití desky financoval z odškodného za své žalářování Antonín Sum. Deska byla zrekonstruována podle dobových fotografií, ulita a umístěna u velvyslaneckého vchodu. Při jejím odhalení asistoval ministr Kavan. Povzbuzen úspěchem jsem za nějaký čas dal do oběhu další referátník s tímtéž oběhem, který tentokrát navrhoval postavit v chodbě ministerstva u osudného druhého nádvoří bustu Jana Masaryka. Také tento referátník prošel hladce, bustu ostatně dodal Toník ze svých zdrojů, jen odbor investiční, zodpovědný za odlití zezelenalé Masarykovy pamětní desky, zaskřípal zuby a na okraji spisu poznamenal: „Na MZV bude přemasarykováno.“ Pak se nám podařilo vsadit destičku do dlažby druhého nádvoří, na místo, kde bylo nalezeno tělo Jana Masaryka. Jan Kavan dokonce souhlasil, že vždy 10. března položí na toto místo ministr zahraničí za účasti členů Společnosti Jana Masaryka květiny, a tuto dodnes živou tradici zahájil. Konírnu Toskánského paláce jsme přejmenovali na Síň Jana Masaryka. Nakonec jsme uspěli i s referátníkem požadujícím zavedení Ceny Jana Masaryka a titulu čestný velvyslanec pro úředníky, kteří byli z ministerstva vyhozeni v době komunistické čistky. Cesty mnohých z nich pokračovaly z Černínského paláce v lepším případě do emigrace, v horším do uranových dolů v Jáchymově. Trochu absurdní na tom je, že mnozí z těch, kdo byli touto cenou Jana Masaryka 102

posmrtně oceněni, měli na propouštěcím dekretu z roku 1947 a 1948 Masarykův podpis. Inu, šel s lidem, dokud ho lid neshodil z okna.

Mezi dvacítkou takto oceněných byly významné osobnosti. Například básník Josef Palivec, odsouzený komunisty na deset let, Masarykův tajemník Lumír Soukup nebo předválečný konzul v Marseilles Vladimír Vochoč, který zachránil kolem stovky prchajících německých Židů tím, že jim opatřil československé cestovní dokumenty, za což byl po zásluze pár let po ocenění na Ministerstvu zahraničních věcí odměněn izraelským titulem Spravedlivý mezi národy. Mezi oceněnými byl paradoxně i muž, který se jako jediný přiznal k vraždě Jana Masaryka – Jan Bydžovský. Stalo se to v mučírně STB a hned to zase odvolal. Toník Sum trval na tom, aby toto ocenění získal i otec Jana Kavana, vyhozený z ministerstva a odsouzený k dvaceti letům v procesu se Slánským a spol. Ministr Kavan při slavnostní ceremonii zasedl spolu s ostatními oceněnými do první řady vedle Antonína Suma, který měl dlouhý chytrý proslov, několikrát kostnatým prstem namířil na Jana Kavana a dovolával se jeho pozornosti rčením „… jako kolega Vašeho tatínka musím poznamenat…“. Na závěr vytáhl z kapsy tlustou supliku rad, co je třeba v diplomacii vykonat, kterou naklepal na svém starodávném psacím stroji, a před celým publikem ji předal ministrovi. Ten pak celé dopoledne chodil po ministerstvu s vypouklým sakem, takže si ho lidé mohli splést s jeho vlastním bodyguardem.

Společné dílo se nám dařilo. Ale Toník Sum stále nebyl spokojen. Z jeho mnoha doporučení jsme realizovali sotva čtvrtinu. „Když už máme tu destičku nacistickým obětem, měli bychom prosadit i destičku komunistickým obětem!“ kulil na mě oči za dioptrickými brýlemi a šermoval ukazovákem. „Toníku, koho máš vlastně na mysli? Bylo hodně zavřených, ale popravených z řad ministerstva zase tolik ne,“ mírnil jsem jeho entuziasmus, ale on vypočítával: „Je tu Heliodor Píka, já vím, byl to voják, ale byl pověřován diplomatickými úkoly, i Vlado Clementis by si to zasloužil, protože to byl v jádru slušný člověk a na pohřbu pana ministra plakal.“ Uštěpačně jsem poznamenal, že plakal i Gottwald, ale Toník trval na svém. Když se mi můj referátník s návrhem této „destičky“ vrátil zpět, byl tam vedle navrhovaného Vlado 103

Clementise mezi obětmi komunistického teroru připsán, zřejmě rukou ministra Kavana, Otto Katz (alias André Simon) a Bedřich Geminder.

Oba, fungující jako tvrdé pěsti dělnické třídy, se významně podíleli na vyčištění ministerstva od buržoazních živlů a skončili v oprátce, kterou jim upletla jejich vlastní strana v procesu se Slánským. Podle britských zdrojů byl Otto Katz, vedoucí zahraničního oddělení Rudého práva, tím, kdo se podílel na retušování tzv. sebevraždy Jana Masaryka.

Těsně po zjištění smrti Jana Masaryka se dostavil s prázdnou aktovkou do jeho bytu a podle očitých svědků odcházel s aktovkou plnou.

Běžel jsem za ministrem a v zájmu jeho vlastní reputace ho zapřísahal, ať tam tihle dva nejsou, protože u nás jako agenti Kominterny a muži stalinské Moskvy požívají kromobyčejně negativní pověsti. „Myslíte?“ podíval se na mě Kavan nevěřícně. „No, já žil dlouho v Anglii, ale táta říkal, že ten Katz byl v jádru slušnej člověk.“ Nakonec se podařilo ministra Kavana přesvědčit. Sumova „destička“ byla vyhotovena jen se jménem Vlado Clementise. Visela u vchodu do Černínu až do příchodu nového ministra Cyrila Svobody, na něhož byl i Clementis příliš. A tak ji zavelel sundat. „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná,“ píše o ďáblovi Goethe ve Faustovi. Ministr Jan Kavan nebyl žádný ďábel. Naopak, byl schopen páchat i dobro, jen na něj při tom bylo nutno občas dohlédnout.

Na druhé straně žádná busta či plaketa nepřipomíná Jana Masaryka v Londýně ani jinde ve Velké Británii. Sloužil tam přece tolik let jako velvyslanec a strávil tam válečná léta jako ministr zahraničí vlády spojeneckého státu. Myslím, že odpovědi jsou hned dvě – Mnichov a stát Izrael. Mnichovská dohoda a obětování Československa „míru pro náš čas“ nepatří k obdobím, na které by Britové rádi vzpomínali.

Své válečné zásluhy zase Jan Masaryk u Britů prohospodařil tím, že roku 1946 hlasoval v Ženevě proti prodloužení britského mandátu v Palestině. Británie, která o svůj mandát přišla, to musela pociťovat jako dýku do zad a proradnou nevděčnost. Masaryk pak upadl do nemilosti, když dal zelenou porušení mezinárodního embarga a utajenému vyzbrojování nově vytvořeného státu Izrael. Ten jak známo 104

Ukázka elektronické knihy