ani není výsledkem předem promyšleného procesu nebo demonstrace, nýbrž vychází z příběhu, z nějž onu záležitost postupně vypreparováváme a díky ní pak můžeme pochopit — unést — to, co se nám děje, i to, co sami děláme?
Vývoj snů není možné datovat. Jistá jsem si jen tím, že po návratu z vánočních prázdnin v lednu 1959 doznal sen dívky z Ernemontu dalšího obratu. (Snad se řídil sílícím pocitem, že jsem se před H. chovala jako husa, že jsem si ho nezasloužila.) Dívka, kterou příští léto na táboře potká, bude po všech stránkách nová, krásná a brilantní, oslní ho tak, že se do ní okamžitě zamiluje a nadobro zapomene na tu, jež mezi dvěma nocemi strávenými s ním putovala z náruče do náruče. Dívka si ve svém snu, na základě svého povýšení, hodlá od H. držet odstup, nedat své touze okamžitý průchod. Odvržená dívka z minulého léta ze sebe učiní — na jistou, blíže neurčenou dobu — nedotknutelnou. (Na tomto místě poprvé zaznamenávám projev touhy po nedosažitelnosti, který v mém milostném životě přicházel vždy pozdě.) Chci-li se mu líbit a získat si jeho lásku, budu muset projít zásadní proměnou, být téměř k nepoznání. Sen přechází z pasivní formy do aktivní.
98