ani není výsledkem předem promyšleného procesu nebo demonstrace, nýbrž vychází z příběhu, z nějž onu záležitost postupně vypreparováváme a díky ní pak můžeme pochopit — unést — to, co se nám děje, i to, co sami děláme?
Vývoj snů není možné datovat. Jistá jsem si jen tím, že po návratu z vánočních prázdnin v lednu 1959 doznal sen dívky z Ernemontu dalšího obratu. (Snad se řídil sílícím pocitem, že jsem se před H. chovala jako husa, že jsem si ho nezasloužila.) Dívka, kterou příští léto na táboře potká, bude po všech stránkách nová, krásná a brilantní, oslní ho tak, že se do ní okamžitě zamiluje a nadobro zapomene na tu, jež mezi dvěma nocemi strávenými s ním putovala z náruče do náruče. Dívka si ve svém snu, na základě svého povýšení, hodlá od H. držet odstup, nedat své touze okamžitý průchod. Odvržená dívka z minulého léta ze sebe učiní — na jistou, blíže neurčenou dobu — nedotknutelnou. (Na tomto místě poprvé zaznamenávám projev touhy po nedosažitelnosti, který v mém milostném životě přicházel vždy pozdě.) Chci-li se mu líbit a získat si jeho lásku, budu muset projít zásadní proměnou, být téměř k nepoznání. Sen přechází z pasivní formy do aktivní.
98
Šlo o skutečný zdokonalovací program, jednotlivé body jsem měla poznamenané v nedochovaném deníku, nyní se mi rekonstruují tím snáze, že jsem všechny plnila i prakticky. Týkaly se: — tělesných změn: zhubnout, mít plavé vlasy jako plavovláska z S. — intelektuálních pokroků: soustavně pracovat na filozofii i dalších předmětech a vyhýbat se večernímu tlachání v kójích — osvojení si schopností, díky nimž jsem měla dohnat společenskou zaostalost a nevědomost — naučit se plavat a tančit — nebo vykazovat určitý předstih před dívkami svého věku: naučit se řídit auto a udělat si řidičský průkaz. Součástí ambiciózního seznamu byl i zásadní projekt: o velikonočních prázdninách se zúčastnit školení pořádaného Střediskem výcviku metod aktivní výuky a stát se naprosto bezkonkurenční vedoucí. Plánovaná celková proměna po tělesné, intelektuální i společenské stránce s sebou nesla další výhodu, totiž účelnost: zapomněla jsem na prázdnotu, jež mě dělila od příštího léta, kdy se s ním, a o tom jsem nepochybovala, opět setkám.
Když znovu procházím obdobím té, která už nebyla dívkou z S., nýbrž dívkou z Ernemontu, 99
hrozí mi, že budu soustavně narážet, stejně jako historik v případě bádání o nějaké historické postavě, na spleť činitelů, které v různých okamžicích ovlivňovaly její chování, a budu se muset zajímat o jejich časovou posloupnost, tedy o chronologii svého vyprávění. Existují vlastně jen dva typy literatury: ta, která popisuje, a ta, která pátrá, ani jedna nestojí výš než ta druhá, nebereme-li v potaz názory těch, kteří se rozhodli věnovat se spíš jedné než druhé. Dopis z 23. ledna 1959 mě utvrzuje v jistotě, že prvořadou roli sehrály hodiny filozofie. Vedla je drobná žena s odstávajícíma ušima, s živýma, černýma očima veverky a se zvláštním, silným panovačným hlasem, paní profesorka Bertierová — Janine, křestní jména profesorů jsou ale tabu, jemuž se nechce z úst —, k níž dívka z Ernemontu cítí obdiv zabarvený mlhavou animozitou: „Je šílené, jak nás filozofie může přivést k rozumu. Tím, že mě opakovaně nutila přemýšlet a psát o tom, že bližní nám nesmějí sloužit za prostředek, nýbrž za cíl, že jsme racionální bytosti, tudíž neznalost a fatalismus nás ponižují, mi vzala chuť flirtovat.“ Její jasnozřivost mě uchvacuje: Descartes, Kant a kategorický imperativ, veškerá filozofie odsuzuje chování dívky z S., která namísto aby se věnovala imperativu slasti, totiž jenom láteří, 100 Ukázka elektronické knihy