Martina Húsku slova Petra z Pelhřimova nejprve vyvedla z míry, pak však sebral všechnu svoji výmluvnost a já jsem pochopil, proč mu mnozí říkají „Loquis,“ mluvka. Martínek se plácl do stehen a rozesmál se na celé kolo. „Pýcha, pane bratře, pýcha církve, to je to, oč tu běží! V nebi Bůh dává spaseným to nejkrásnější, nejlahodnější a nejněžnější v čisté duchovní po době, obzvláště tehdy, když to nemohli mít lidé na zemi. Na té zemi, kterou stvořil Bůh, však vládne církev tak, že odírá, plundruje, ničí a ožebračuje prostý lid. A tvá církev, Petře, nabízí hladovému místo chleba kýčovitý obraz mučedníka, místo kukuřičné placky mu cpe kosti v relikviářích, místo voňavého holouběte pach z kadidelnice nebo z podělaných plenek, které měl údajně zasvinit náš Pán, dokud byl ještě maličkým novorozenětem! Kosti, pleny, nehty, zuby, vlasy, předkožky, lebky, útržky hadříků, smetí! To je to, co nabízí tvá církev prostým lidem!“ Petr z Pelhřimova seděl jako přimrazený a je pravdou, že Martínkova slova byla natolik neomalená, že se zdálo, že vzdělaný přítel Pálčův vyskočí a v lepším případě opustí místnost, v případě horším udeří drobného Loquise pěstí do brady. Mistr Engliš se obrátil na pana Heinricha, který seděl mlčky u stolu a uždiboval drobná sousta ze sladkého koláče s rozinkami. „Zdá se, že zbožnost a milosrdenství, tolik přičítané Bohu, nejsou vlastní nám lidem. Když tak poslouchám naše hádání.“ „Bůh by se skutečně nikdy neměl stát předmětem výsměchu, žertování a nikdo by neměl zlehčovat zákony a nařízení, jež nám ukládají svatá Písma. O věcech, o nichž mluví bratři Petr a Martínek, nic nevím, ani vědět nemohu, pokud mi to nepředkládá k věření církev. Ovšem, co je církev?“ zapochyboval nakonec pan Heinrich. Přiznám se, že mne jeho názor překvapil, protože jsem jej považoval za dobrého katolíka. V tom mne utvrdil další výpad Martínkův, který se na pana Heniricha zle obořil: „Však přijde den, kdy vám, katolíkům, odzvoní! A krásu rouch, oltáříčků, na obrazech namalovaných mučedníčků, mrtvolně bledých světců vytesaných do kamene, ano i těch vašich třásní na kabátcích, výstřihů, parádních šlojířů, tepaných opasků a hedvábných šňůrek ve slabinách spolkne oheň! To vám říkám!“ „Jsem stejně tak dobrý kališník, jako ty, kazateli!“ zavrčel pan Heinrich. „O tom není pochyb! A jak dlouho, bratře milý?“ posmíval se Martínek, „jak je to dávno, co jsi navštěvoval magické obřady, kterým říkáte mše! Vždyť vy tím svým čarováním každou neděli Krista Pána vykouzlíte na oltáři, pak toho, co zbude, nacpete do monstrance jako motýla a ještě se 102