A právě v té chvíli mi břichem projela nenadálá, mučivá bolest, jako by po mně někdo šlapal. Bolest zmizela a při příštím nadechnutí se vrátila ještě silnější. Posadila jsem se. Ke stehnu se mi přilepilo něco tmavého a stékal z toho černý tenký pramínek. Myslela jsem si, že je to vodní řasa, měkká tráva, co roste na dně, a natáhla jsem ruku, abych ji odlepila. Ale když jsem se jí dotkla, všimla jsem si, že mám prsty červené a lesklé od krve. Prudce jsem vyskočila, zavrávorala ve snaze udržet rovnováhu a do nosu mě přitom praštil nepříjemný a vlhký pach, stejný, jako když jsme s Maddalenou ležely v kočičím ďolíčku a porovnávaly si škrábance. Zůstala jsem stát bez hnutí: po lýtkách mi stékaly velké kapky a dopadaly na oblázky, kde zůstávaly, temné jako měděné mince, které Carla vršila na hromádku na kuchyňském stole, než šla koupit chleba. „Umírám,“ zaječela jsem. „Co se děje?“ křikl Matteo, který se ještě ráchal ve vodě. „To je krev, támhleto?“ zeptal se Filippo. „Buďte zticha!“ zasáhla Dareba. Přitiskla jsem ruce mezi nohy, vší silou jsem zatlačila, abych krvácení zastavila. Skončím vykuchaná jako hadrová panenka. Vypadnou ze mě vnitřnosti a takhle umřu: prázdná a lepkavá na břehu Lambra. „Umírám.“ Pak se ozval Darebin hlas, pošeptala mi do ucha: „Nesmíš se bát.“ Chytila jsem se její košilky nacucané vodou, nohy jsem měla jako z rosolu, musela jsem se jí přidržovat, abych neuklouzla. Bolest přicházela ve vlnách a znovu mnou
100
projel žhavý příval. Zalapala jsem po dechu. Z dýchání se stala vědomá, vysilující námaha. Maddalena mi prsty prohrábla vlasy ztuhlé od bahna. „Musíš dejchat.“ Její slova byla jako tekoucí voda. „Za chvíli to přejde.“ Po zádech mi sjel ledový klid, jako prst, který by mi počítal obratle. Třesavka přešla spolu s bolestí. „Všechno je v pořádku,“ řekla Maddalena. „Tohle je normální. Říkala jsem ti, že se nesmíme krve bát.“ „Jak ty to víš?“ „Donatella krvácí každej měsíc. Bolí ji břicho a záda a za pár dní to přejde.“ „Každý měsíc?“ vykoktala jsem. „Ale to nejde. To člověk musí fakt umřít.“ „Řekla jsem ti, že ne,“ opáčila vážně. Uchopila mě za ramena a přinutila mě, abych se na ni podívala. „Mají to všechny ženský. Tohle prostě přijde, když holka vyroste.“ „A ty to máš?“ zeptala jsem se a popotáhla nosem. „Ještě ne.“ „A proč to dostanou jenom ženské?“ Pokrčila rameny: „To nevím. Mám ten dojem, že už jsme holt takový, a hotovo.“ Natáhla paže a odstrčila mě od sebe, přejela mě pohledem od hlavy k patě, jako to dělala máma před odchodem z domu. Odvedla mě ke břehu Lambra, pak do vody. Dýchání už šlo zase snadno. Nechala jsem Maddalenu, aby mi pomohla smýt ze mě krev. Řekla, ať si sundám kalhotky, které byly ušpiněné, pak mi silou třela vnitřek stehen. „Mrzí mě to,“ řekla jsem jí. „Nic se neděje.“
101
„Myslela jsem kvůli tvojí košilce.“ Ukázala jsem jí to. Nechala jsem jí na boku červený otisk. „A co má bejt?“ řekla. Zvlhly mi řasy. „Teď nebreč.“ „Nebrečím,“ utřela jsem si obličej do dlaní. „Brečej jenom idioti.“ Usmála se: „Učíš se rychle.“ Matteo s Filippem, skrčení na dně řeky, takže jim voda sahala po ramena, se na nás dívali. „Co se ti stalo?“ zeptal se Matteo a prohrábl si dozadu vlasy, ze kterých mu voda crčela po čele. „Nic.“ Filippo se předklonil, ponořil hlavu do vody až po nos, aby z něj mohl vyfukovat bubliny. Vytáhl ji zpátky a řekl: „A tak jak to, že ti teče krev?“ „My když se zraníme, tak s tím tolik nenaděláme,“ dodal Matteo. „Ukaž mi to.“ „To jsou naše věci,“ vyhrkla Dareba jedním dechem. „Co je vám do toho? A nečumte pořád!“ Vylezly jsme z vody. Vrátily jsme se na břeh a oblékly si šaty na mokrou kůži. Maddalena při zapínání halenky přeskočila jeden knoflík, černou sukni měla celou šejdrem, přilepenou ke stehnům. Strčila si pod ni ruku a stáhla si kalhotky. Zvedla nejdřív jednu a pak druhou nohu. „Na,“ řekla, „ty tvoje jsou špinavý.“ „A co ty?“ Pokrčila rameny. „To je dobrý.“ Vzala jsem kalhotky, které mi podávala, ještě mokré. Rychle jsem si je natáhla, byly ledové, lepily se na kůži.
102
Ukázka elektronické knihy