A právě v té chvíli mi břichem projela nenadálá, mučivá bolest, jako by po mně někdo šlapal. Bolest zmizela a při příštím nadechnutí se vrátila ještě silnější. Posadila jsem se. Ke stehnu se mi přilepilo něco tmavého a stékal z toho černý tenký pramínek. Myslela jsem si, že je to vodní řasa, měkká tráva, co roste na dně, a natáhla jsem ruku, abych ji odlepila. Ale když jsem se jí dotkla, všimla jsem si, že mám prsty červené a lesklé od krve. Prudce jsem vyskočila, zavrávorala ve snaze udržet rovnováhu a do nosu mě přitom praštil nepříjemný a vlhký pach, stejný, jako když jsme s Maddalenou ležely v kočičím ďolíčku a porovnávaly si škrábance. Zůstala jsem stát bez hnutí: po lýtkách mi stékaly velké kapky a dopadaly na oblázky, kde zůstávaly, temné jako měděné mince, které Carla vršila na hromádku na kuchyňském stole, než šla koupit chleba. „Umírám,“ zaječela jsem. „Co se děje?“ křikl Matteo, který se ještě ráchal ve vodě. „To je krev, támhleto?“ zeptal se Filippo. „Buďte zticha!“ zasáhla Dareba. Přitiskla jsem ruce mezi nohy, vší silou jsem zatlačila, abych krvácení zastavila. Skončím vykuchaná jako hadrová panenka. Vypadnou ze mě vnitřnosti a takhle umřu: prázdná a lepkavá na břehu Lambra. „Umírám.“ Pak se ozval Darebin hlas, pošeptala mi do ucha: „Nesmíš se bát.“ Chytila jsem se její košilky nacucané vodou, nohy jsem měla jako z rosolu, musela jsem se jí přidržovat, abych neuklouzla. Bolest přicházela ve vlnách a znovu mnou
100