Smrt mezi řádky
Vyšla jsem ven do večera. Slunce už zašlo a stíny se protahovaly. Na hřbitov vběhla liška, červený kožich prožraný prašivinou, a podzimním vzduchem se nesl tichý šum konverzace, pár tónů lehkého jazzu a divoké poryvy smíchu z hospody naproti v ulici. „Jdeš ještě někam?“ zeptal se Des a zamkl vstupní dveře komunitního centra. Z celé jeho osoby dýchala laskavost, tak jako je z některých mužů cítit kolínská. Přiměla jsem se smutně pousmát. „Půjdu asi domů,“ odvětila jsem. „Poslyš, dneska sis vedla opravdu dobře,“ řekl. „Nikdy není jednoduché se otevřít a – no, jen tak dál. Vedla sis vážně skvěle.“ „Díky, Desi.“ „Zase příště?“ „Zas příště. Měj se.“ Des se vypravil do noci a já vytáhla mobil, abych zkontrolovala čas. Měla jsem zprávu od Eliho. Poslal mi fotku jejich pití, dvojice pint pod růžovými světýlky na pivní zahrádce. Na okraji obrázku byl vidět koneček zkrouceného kočičího ocasu. Slíbila jsem si, že po setkání se skupinou půjdu rovnou domů – snila jsem o tom, jak si vlezu do pyžama, dám si sklenici vína, plnou misku těstovin a usadím se s tím fialovým deníčkem a něco napíšu, cokoli –, ale touha psát mě rychle opouštěla. Cítila jsem vábení hospody, myslela jsem na Sharonu a Eliho, jak usrkávají své pití a kouří cigarety, obklopení vřelostí a smíchem, a pak jsem si vzpomněla na ty hrozné šlápoty, zanechané v hlíně u mého domu nějakým anonymním úchylem, a bylo rozhodnuto. Nemohla jsem jít tak brzo domů; nebyla jsem připravená na to být sama. Získal si mě příslib další zábavy.
97