1988 — JARO
Že já jsem sem lezla! Sedím v čekárně už hodinu, potí se mi ruce a v nohách mám takový třes, že až mě zavolají, určitě se nebudu schopná ani postavit. Jenže ona Irča pořád, že bych měla zkusit nějaké prášky, že to není normální, jak se nervuju, a že ty hádky u nás doma jsou pak z toho. V čekárně je se mnou ještě nějaký chlap, ten ale přišel až později. Má takové umaštěné vlasy a kouká, jako by měl v hlavě vymeteno. „Bláhová,“ zavolá sestra konečně. Je naštvaná už od pohledu a říkám si, že už jsem ji někde viděla. V ordinaci jsou jen dva stoly — jeden naproti dveřím, kde sedí doktor, a druhý z boku, tam má svoje sestra. „Tak co chcete, paní Bláhová?“ začne doktor rovnou. Má bílé vlnité vlasy a zarudlý obličej. A chová se ke mně přesně tak, jak jsem se bála. Jako k postiženému blbečkovi. S tím se asi na psychiatrii rovnou počítá.
98
„No, já…“ zaváhám, jazyk se mi lepí k patru a cítím, jak mi brní v břiše, „…pořád se nervuju. Kvůli každý maličkosti…“ Doktor se na mě podívá skrz tlusté brýle, do tváří se mi hrne krev. „A co jsou to ty maličkosti?“ zaklepe tužkou do papíru. Je vidět, že ho otravuju. Asi mu to tady musí lézt pěkně na nervy. Poslouchat pořád nářky cizích lidí nebaví nikoho. Najednou jako by se mi setmělo v hlavě. Začne se mi třást brada a cítím, že divně mrkám, ale nemůžu si pomoct. Mám strašnou trému a nedokážu se pořádně vymáčknout. „My bydlíme v jednom domě s maminkou… a pořád máme spory… ona má radši sestru… odmalička… pořád se jí na mně něco nelíbí.“ Doktor začne bušit do psacího stroje. „A dál?“ „Taky občas s manželem… kvůli pití…“ „Jak moc pije? Bije vás? A co děcka, těm dá pokoj?“ Sice mě to zarazí, ale netroufnu si neodpovědět. „Tak pivo si dá každej den, tak dvě, tři, párkrát do měsíce se opije hodně… ale nic zlýho by neudělal… on jen vede různý řeči… ale to je všechno… většinou brzo usne. A druhej den se pak hrozně snaží,“ dodám rychle. Doktor si to znovu zapisuje, říkám si, jaká jsem blbka, že se to teď o Jirkovi roznese. Hlavou mi běží, že jsem to strašně podělala. Doktor se ale tváří, jako by ho to nezajímalo: „A vy to máte s pitím jak? Dáte si občas?“ Zavrtím hlavou. „Skoro vůbec. Mně to nikdy moc nechutnalo. Ani se po tom nedovedu uvolnit. A taky trpím na migrény.“
99
Sestra sedí u stolku kousek od nás, po chvilkách na ni koukám, jestli poslouchá. Najednou mi dojde, odkud ji znám. Kdysi jsem ji potkala se sousedkou na vycházce po vesnici. Úplně se mi udělá zle. Tak to je jasné, že se to vynese. Tady se vykecá všechno. Málem se v té chvíli nahlas rozvzlykám. Doktor otevře krabičku s cigaretama a jednu si strčí mezi rty. Znovu se na mě dlouze zadívá a s cigárem v puse zamumlá: „Já nevím, proč mně sem vy hysterky pořád chodíte. To se chce jen naučit trochu odreagovat, já bych toho panáka klidně doporučil.“ Teprve teď mi dojde, že ten doktor má sám úplně zarudlý nos a obličej. A že je to tvář ochlasty. „Ale co mám s váma dělat, tady vám dám prášky a zkuste si, co to udělá.“ Jsem z něj tak rozložená, že už jen přikývnu. Doktor vezme bloček receptů, něco na jeden napíše, pak ho utrhne a dá ho sestře. „Za měsíc se přijďte ukázat.“ Sestra na receptu ještě něco dalšího dlouze vypisuje, pak ho orazítkuje a jsem venku. Z čekárny skoro vyběhnu. Nejradši bych tenhle den celý vymazala. Stydím se sama za sebe, připadá mi, že mám na čele razítko „nervák“. To mi teda Irča fakt pomohla. Jak spěchám pryč, skoro si nevšimnu, že jde proti mně Zdena. „Ahoj, co ty tady?“ zastaví se a kouká na recept v mé ruce. Mimoděk ucuknu, aby neviděla razítko, ale je pozdě. „Seš nemocná? Děje se něco?“ zarazí se Zdena. Má zase tak krásně načesané vlasy, oči pořád jako lasička. I když už jí je taky dost přes třicet.
100 Ukázka elektronické knihy