a morálními důvody. Jak může někdo tvrdit, že brání pravou víru, a hájit a vyzbrojovat přitom kacíře? Kardinál byl označen za padoucha a jeho placení zastánci se projevili jako političtí podvodníci. Neodsuzovali je však pouze náboženští fanatici, ale také jejich lidé; všichni totiž zastávali křesťanskou víru a řídili se její morálkou. V tomto případě je tradiční schvalování mravního pohoršení skutečně dokladem sdíleného mravního poznání. Jakkoli se zdá, že státní zájmy byly pro Richelieua vším, nestavěl je nikdy nad své náboženství. Jak jsme viděli, své specifické projevy mělo pokrytectví jak na straně puritánů, tak devótů. O to zde však nejde. Když z pokrytectví vinili Richelieua, věděl stejně dobře jako oni, jaké jsou jejich motivy: šlo o zradu víry pro čistě politické cíle, navíc zakrývanou chabými výmluvami z pera najatých písařů.66 V situaci, kde si všichni zúčastnění uvědomují amorálnost současné politiky, je možné odložit přetvářku a odhalit její snesitelnější tvář, přičemž mnohý zbloudilý velitel či politik tak může získat zpět svou bezúhonnost. Proto nás nepřekvapí, že se v době vzniku moderního státu stalo tak velkým nebezpečím „naivní“ pokrytectví. Řeč je o Pascalově a Molièrově době, jejíž události do značné míry vysvětlují zvýšený zájem obou o téma pokrytectví. Ani tehdy, ani dnes však není sebemenší důvod se v jízlivých útocích na pokrytce vyžívat. Molière si toho byl plně vědom a jestliže Tartuffe mu naháněl hrůzu, Alcestem nepřestával opovrhovat. Ukazuje nám tak, že je možné odsoudit bezohledného stratéga a neklanět se přitom před spravedlivým bojovníkem. V naší situaci, kde je pokrytectví přítomno zcela systematicky, jsou Alceste a Tartuffe i nadále našimi věrnými souputníky a pokračují v upevňování svých pozic. I dnes jsou zrádci konfrontováni se svými protějšky. Alcesta a jeho stoupence, kteří se všichni hlásí k ideálu absolutní upřímnosti, dodnes bolestně zklamává každá „naše společnost“.67 Jsou anarchis66
67
William Farr Church: Richelieu and Reason of State, Princeton: Princeton Uni versity Press 1972. Molière: Misantrop, přel. Vladimír Mikeš, Praha: Artur 2007, s. 10. Dílo cituje me ze dvou různých překladů s ohledem na to, jak citované pasáže odpovídají formulacím, na něž se Shklarová ve svém komentáři francouzského originálu či anglického překladu soustřeďuje. Pozn. překl.
98