HLEDÁNÍ SVĚTA, V NĚMŽ ŽIJEME Jan Němec
Karel Hvížďala — Jiří Přibáň Hledání smyslu Karolinum, Praha 2023 244 stran
„Sociální sítě potvrdily, že existuje cosi jako digitální dav, který může být stejně tak nenávistný a konformistický jako někdejší davy, které před sto lety zkoumal například Gustav Le Bon,“ poznamenává Jiří Přibáň v odpovědi na otázku Karla Hvížďaly, co si má člověk počít s tsunami sdělení, která se na něj valí. Je to příklad toho, co se v knižním rozhovoru Hledání smyslu děje opakovaně: Karel Hvížďala klade z pozice přemýšlivého novináře naléhavé otázky obecné povahy a Jiří Přibáň se je snaží uzemňovat sociologií, právní filozofií a příklady z umění. Nietzsche, Arendtová či Foucault mají v soudobém intelektuálním diskursu rezervované stolky, takže jejich výskyt nepřekvapí, ale třeba Georg Simmel či Talcott Parsons už jsou vzácnějšími exem‑ pláři. Knižní rozhovor Hledání smyslu je tak svým způsobem testováním toho, co lze s plným batohem sociálních věd říct o světě tam venku, o světě mimo citační indexy.
96
Recenze
Dialog novináře, spisovatele a odbor‑ níka na média Karla Hvížďaly s právním filozofem, sociologem umění a esejistou Jiřím Přibáněm trvá už téměř dvacet let. Začal knihou Tyranizovaná společnost (2013), následovaly tituly Hledání dějin (2018) a Hledání odpovědnosti (2021). Jména a témata volně přecházejí z jednoho svazku do druhého, ale jednotlivé díly trilogie Hledání mají rovněž svá specifika: dějiny se hledaly u příležitosti stoletého výročí zalo‑ žení Československa, úvahy o odpovědnosti poznamenala pandemie a smysl autoři stihli konfrontovat s válkou na Ukrajině. Vždy se tedy hledá svět, ve kterém žijeme. Hledání smyslu předchozí úsilí završuje v tom ohledu, že se týká nejobecnějších otázek. A Karel Hvížďala svého respon‑ denta nešetří: hned zkraje poznamenává, že pokud má být řeč o smyslu života, je nejspíš potřeba definovat život. Jiří Přibáň provede úhybný manévr ke Grotesce Kurta Vonneguta, kde je otázka po smyslu života načmáraná na záchodcích v kině, a ke stejnojmennému filmu od Monty Pythonů. Už zde je cítit, že dialog Hvížďaly s Přibáněm bude mimo jiné střetem generací a porovnáváním dvou intelek‑ tuálních světů. Pro Hvížďalu je určující poválečný étos, který kladl důraz na sdílené hodnoty a který v evropské veřejné debatě reprezentoval — a stále ještě reprezen‑ tuje — například Jürgen Habermas. Tento étos vsadil na kulturu jakožto hlavní tmel společnosti a ozývá se hlasitě třeba i v eseji Milana Kundery Unesený Západ. Kundera argumentuje, že byť se země střední Evropy politicky ocitly na Východě, kulturně patří na Západ, a kulturu považuje za novověký jednotící prvek společnosti — už v roce 1983 však také píše, že kultura toto své místo postupuje neznámo komu. Jiří Přibáň na rozdíl od Karla Hvížďaly vychází spíše z anglosaské tradice a jeho vztah ke kulturním hodnotám je skeptič‑ tější. Zdá se mi, že jde v první řadě o me‑ todologickou skepsi. Zatímco zmiňovaný Habermas je teoretikem komunikativního jednání, které má výrazně normativní
charakter, Přibáň se v knize často odvolává na jiného německého velikána druhé polo‑ viny dvacátého století Niklase Luhmanna. Tento systémový teoretik rozpracoval koncepci, podle níž je společnost složena z mnoha subsystémů, jež rozvíjejí své vlastní komunikační strategie a mají své vlastní kódy. Jednoduše řečeno, v právu jde o spravedlnost, v umění o krásu, v ekono‑ mice o zisk, ve sportu o vítězství a tak dále. Kultura není hledání společného jmenova‑ tele, ale pluralita neslučitelných kódů. Jednou z nejzajímavějších pasáží knihy je ta, která se týká války na Ukrajině a v níž se Hvížďala s Přibáněm částečně střetává dle naznačeného dělení. Není snad náhoda, že to byli právě veteráni kritické levice jako Habermas nebo Noam Chomsky, kteří se loni postavili proti západní intervenci na Ukrajině — první ve jménu pacifismu jako základní hodnoty, druhý v rámci boje proti americkému imperialismu. A ještě zajímavější je, že se v první chvíli ocitli po boku Henryho Kissingera, jako by zde generační zkušenost studené války byla víc než politické přesvědčení. Kissinger však své postoje záhy přehodnotil. „Myslím, že se tady kromě jiného ukazuje klasický rozdíl mezi těžce odpracovaným prag‑ matismem zkušeného politika, jakým je bezesporu i Kissinger, a ideologickým viděním světa, jakému často podléhají filozofové žijící v pohodlné lehkosti svých kateder,“ komentuje Přibáň. Hledání smyslu se dotýká mnoha dalších témat: smyslu umění, politiky každodennosti, problému sebevraždy. Karel Hvížďala se Jiřího Přibáně opakovaně ptá, zda jsou sebevrazi smutnými strážci smyslu života, a poukazuje například na odchod básníka Jiřího Pištory v roce 1970. Pro Přibáně je to příležitost zmínit, co o sebevraždě napsali Émile Durkheim či Masaryk, přímé odpovědi se vyhýbá. Právě tato dynamika otázek, které míří až za obzor, a odpovědí, které lze rozumně dát, činí dialog poutavým. Nakonec však Přibáň přisvědčí: i sebevrah — jako každý jiný člověk — může být tímto strážcem. ●