Smlouva na lásku (Ukázka, strana 99)

Uhodil hřebík na hlavičku. „To ale proto, že prostě nikdy nepodvádím.“ „Nikdy?“ „Nikdy,“ trvám na svém. Je to jedno z neporušitelných pravidel. „I tohle jsi napsala do smlouvy?“ „Hele, fakticky sis ji měl přečíst,“ rýpnu si.

Pokrčí rameny a usměje se. „Věřím ti. Když jsi to ve smlouvě nespecifikovala, podle mě to mluví za vše.“ „Jak jsi na to přišel?“ Tenhle hovor jde nějak mimo mě, téma se odvíjí rychleji než vlna z klubíčka mezi koťaty. V jedné chvíli mluvíme o tom, jestli jít – nebo spíš nejít – do restaurace, a vzápětí… Bůhví o čem přesně mluvíme, ale nepříjemně se to blíží tématu, o kterém bych radši pomlčela. „Protože tě ani nenapadlo, že bys mohla podvádět. To se mi zamlouvá. Rozhodně jsem si nemyslel, že bys nemohla, ale je krásné, jakou víru v sebe máš, že podvádět rozhodně nikdy nebudeš.“ Usmívá se na mě a vypadá naprosto upřímně. „Jsi žena pevných zásad a nezlomné víry v sebe samu.“ Odmlčí se a pak pomalu roztáhne koutky v úsměvu a dodá: „Připadá mi to hrozně sexy.“ Obrátím oči v sloup, no ale vážně – co jiného mám dělat s tímhle strašně rozčilujícím, ale zároveň docela okouzlujícím chlapem? „Tak či onak prostě do Ellen’s Stardust Diner nejdem.“ „Asi bys nechtěla, aby se tvá sestra dozvěděla, žes mi byla nevěrná, co?“ „Cože? To bys neudělal!“ „Je to jen restaurace. Navíc přece nechceš zklamat moje sestry, no ne?“ Jeho sestry. Panebože, tímhle směrem se mi vůbec nechce ani uvažovat! Nezeptám se. „Bezva, tak do té pitomé hospody půjdem, ale nevyčítej mi, když si pak budeš v jednom kuse zpívat Summer Nights a nedostaneš to z hlavy.“ „Nic ti vyčítat nebudu.“ Zavěsí se do mě a políbí mě pořádně na ústa.

97

„Díky, Becs.“ Nezmůžu se na víc než na pomyšlení, že tohle je polibek číslo jedna a ještě nám jich dnes zbývá devět.

Než se propracujeme k poslednímu výtahu, přijmu několik hovorů a Hudson se skamarádí s polovinou fronty. Jasně, trošku přeháním, ale mluví se spoustou lidí, všichni se rozplývají nad jeho přízvukem, a zamilují si ho ještě víc, když odpoví, že ano, setkal se s nyní již zesnulou královnou, ale s králem nikoli. „Fakt ses s ní setkal?“ brouknu mu do ucha, když odpovím na další e-mail. Jen se na mě zazubí svým typickým šklebem, ale neodpoví, tak nevím, co si z toho vybrat. „Víš, tahle stavba je mistrovské secesní dílo,“ povídá a šťouchá do mě loktem. Vzhlédnu od telefonu. Copak si nevšiml, že nemám čas?

Jenže vypadá, jako že mu to nevadí. Kdyby byl můj skutečný přítel, vysloužil by si tím celou řadu plusových bodů, že do mě kvůli práci celou dobu nerýpá.

Když se konečně blížíme k výtahu, ukazuje na ostré vertikální i horizontální linie oken a mramorového i kovového obložení uvnitř. Než dojedeme k vyhlídkové terase, připadám si jako turista, protože Hudson se proměnil v průvodce.

Hodně informací si nastudoval a skutečně toho spoustu ví. V letadle si mě vyhledal na internetu. Musím si zapsat za uši, že je pečlivější, než vypadá.

Je studené svěží listopadové dopoledne, viditelnost je skvělá a Hudson je uchvácen. „Panebože, to pod náma vypadá jako dětská stavebnice.“ Hluboko pod sebou vidíme typické žluté taxíky, připomínající miniaturní angličáky. „Nevypadá to jako z našeho světa. Všechno je hrozně hranaté. Všude přímky. To je fakt úchvatné. Tomu říkám výhled.“ Jsme na jižní straně terasy a díváme se na špičku Manhattanu, Brooklyn máme po levici. Jeho nadšení člověka, který to vidí poprvé, je nakažlivé, a já mu ukazuju několik důležitých míst. „Hrozně tady fouká,“ podotkne, protože ho mé vlasy bičují do ob­li­98

čeje, a navíc si z něj musí pořád odhrnovat ty své, které mu čouhají zpod pletené čepice. „Věděla jsi, že původně chtěli připoutat ke špičce zepelíny? Jenže tu vzniká komínový efekt a vítr proudí podél mrakodrapů. Tudíž museli svůj plán zrušit, protože to nebylo bezpečné, což je fakt škoda. Bylo by to super.“ Zvedne hlavu, dívá se vzhůru a já si prohlížím jeho profil. Najednou mě popadne nutkání políbit hladkou kůži jeho krku. Kdo říkal, že líbání musí iniciovat jen on? Pořád máme před sebou ještě devět povolených polibků. Je tak plný života a energie, o všechno se zajímá.

Pro mě to je příjemně osvěžující. „Vsadím se, že návštěvy tady nahoře se nikdy neomrzí, že? Člověka to naplní posvátnou hrůzou. Co všechno lidi dokázali.“ O několik pater níž si podrobně prohlížel vystavené fotky dělníků, kteří mrakodrap stavěli bez jakýchkoli bezpečnostních opatření a ochranných pomůcek.

Přikývnu, ačkoli jsem o tom takhle nikdy neuvažovala. Když se teď konečně pořádně dívám, vidím město pod námi. Z výšky hledím na budovy, které jsou samy o sobě mrakodrapy. Miniaturní vodárenské věže zdobí střechy domů. Obdivuju se tomu, co člověk může dokázat. „Je to úplně jiné než Londýn…“ povzdechne si Hudson a má plné ruce práce s focením na mobil. „Sestry mi budou strašně závidět. Milujou film Samotář v Seattlu.“ I mně se docela líbil, ale strašně dávno jsem ho neviděla. „Tak si říkám, kolik lidí se asi dohodlo, že se tady sejdou.“ Zadumaně se rozhlíží. „Tebe bych zrovna netipovala na romantika,“ řeknu. „Když mám tři sestry, jsem stále v kontaktu se svou ženskou stránkou. Když chci, umím být velice romantický.“ Zvedne obočí a významně se usměje. „Romantika vždycky nemusí být sex,“ škádlím ho.

Zamračí se a nasadí předstíraně zklamaný výraz. „Vážně?“ Pokračujeme na východní stranu vyhlídkové terasy, kde fouká ještě 99 Ukázka elektronické knihy