98 •
SIMONA AHRNSTEDTOVÁ
období. Tu informaci mimochodem nehodlala Aramovi sdělit. Nikdy. „Doufám, že ani jedna není tak blbá, aby v něčem podobném účinkovala,“ pronesl Aram přísně. Má jasno, kdo za to může, pomyslela si Kate hořce. Pořád stejná písnička. „Přece to není její chyba,“ podotkla. „Možná ne, ale je to tak zbytečný. Kdybyste to vy ženský nedělaly, neměly byste problémy.“ „Díky. Vyřídím jí to,“ pronesla Kate upjatě. Přesně téhle reakce se bála. Obviňování. Ostouzení. To je takový hnus. Že muž může ovládat ženu pomocí sexu. Muže to nikdy tolik nepostihne. Když se muž natáčí při sexu, nikoho to nezajímá a ještě je za hřebce, ale u ženy je to jiné. Zrovna loni spáchala mladá dívka sebevraždu poté, co její expřítel zveřejnil jejich soukromé nahrávky. Nevydržela tu hanbu. Kate jí rozuměla. Z té nespravedlnosti se jí chtělo do něčeho praštit. Byla zvyklá řešit komplikované situace, zmobilizovat svou umíněnost a vynalézavost a vyřešit problém, ale tentokrát se nemohla hnout z místa. Zmítala se a netušila, jak se vyprostit. „Kate, někoho by v takové situaci možná napadlo obrátit se na zločinecké kruhy,“ pronesl Aram vážně. „Jak to myslíš?“ opáčila zvědavě. Už na to samozřejmě taky myslela. Promluvit si s pár pochybnými existencemi, co vysedávají po hospodách v centru. Poprosit je o pomoc. „Je to hrozně riskantní, to si doufám uvědomuješ. Kriminálníkům se nedá věřit. Snadno šlápneš z bláta do louže.“ Poté, co Aram odešel, otevřela Kate mobilní bankovnictví a poslala Ubbemu pět tisíc korun. Teď byla v podstatě švorc. Nedá se nic dělat, napomenula se přísně. Koupila
KRÁLOVNA NOCI
• 99
si čas. Takhle to musí brát. Pět tisícovek za trošku klidu. Ona to vyřeší, jen musí přijít na to jak. Procházela se po klubu, hledala útěchu v tom, co stvořila. Bylo tu zhasnuto, jako by klub odpočíval. „Můj milý zlatý klube,“ pronesla něžně. Pozítří se měl konat večer na téma Vánoce. S bublinkovým svařákem – odporný nápoj, podle Kate – a disko verzemi koled. Kate v tuhle myšlenku moc nevěřila, když ji Parvin loni navrhla. Copak má někdo rád náušnice ve tvaru stromečků, ošklivé vánoční svetry a panáky s příchutí perníčků? Sklidily však ohromný úspěch a letos dostaly prostor v rádiu a na sociálních sítích, takže tlak byl obrovský. Neustále jí volali lidi a chtěli po ní, aby je napsala na seznam hostů, přestože Kate neznala nic přihlouplejšího než tematické večery. Otevřela dveře a vyšla ven. Zamkla a zastrčila ruce do kapes. Nevěděla, co ji přimělo zvednout oči a zahledět se na protější stranu ulice. Asi pocit, že ji někdo pozoruje. Nejdřív neviděla nic neobvyklého. Jen zimu, která ve vzduchu tvořila ledové krystalky. Vánočně vyzdobené ulice a fasády, adventní svícny v oknech domů. Vtom však spatřila jeho a kdovíproč ji to vůbec nepřekvapilo. Jako by dopředu cítila, že Jacob bude stát tamhle v zimní noci a dívat se na ni. Pomalu zvedl ruku a zamával. Zamířila k němu. „Ahoj,“ pozdravil ji Jacob, když se setkali v půli cesty. Jeho dech vytvářel ve vzduchu obláčky. Měl na sobě sportovní oblečení, černé šusťáky, bundu a reflexní vestu. Kvalitní boty. Měl by v tom vypadat hloupě, ale nevypadal. Vypadal atleticky a silně. „Měl jsi cestu kolem?“ zeptala se. „Dá se to tak říct. Ty pracuješ?“ Pohlédla mu do tváře. Byl čerstvě oholený. Voněl mužským potem. Vypadal mile. K člověku jako Jacob bylo snadné cítit důvěru.
100 •
SIMONA AHRNSTEDTOVÁ
„Už jdu domů.“ Nedávný skoropolibek visel ve vzduchu mezi nimi. Vážně na ni pohlédl. A Kate se zmocnilo bizarní nutkání se Jacobovi svěřit, povědět mu, že ji vydírají a jak dlouho už ji to trápí. Podělit se s někým o břemeno, na chvíli ho odložit na jeho široká ramena. Kousla se do tváře. To nutkání bylo hodně silné. „Mám tě doprovodit domů? Je tma.“ Je tak roztomilý. Copak mu nedochází, že noc a tma je její přirozené prostředí? V ulicích Stockholmu se nikdy nebála. „Díky, ale jsem unavená a chtěla jsem si zavolat taxík. Ale poslouchej…“ Jacob stál na místě. „Ano?“ „Nechceš přijít ve čtvrtek na naši speciální vánoční akci? Můžu tě tam napsat. Tebe plus jednu osobu.“ „Rád,“ odpověděl okamžitě a Kate měla podivný pocit, že by kývl na cokoli, co by mu navrhla. Nechceš skočit do tamté propasti? Rád. Nechceš ke mně domů a vyspat se se mnou? Rád. „V tom případě budeš vítán,“ pronesla měkce. A v tu chvíli se jí zmocnila závrať. Jako by i ona skočila.
Ukázka elektronické knihy