Vteřiny hrůzy. Tak Nina Meijerová popisovala, co prožívala, když dorazila z ulice Götgatan na Medborgarplatsen a uviděla, jak se skrz mlhu řítí letadlo. Okamžik, kdy si uvědomila, že je od své dcery příliš daleko na to, aby ji zachránila. „Prožít něco takového nepřeju nikomu jinému. Bylo to příšerné. Křičela jsem tak, až mi vypověděly hlasivky,“ vyprávěla. „Ale ona mě neslyšela. Prostě běžela dál. Byla to naše tradice, moje a její, že vánoční stromeček mohla vybírat ona,“ pokračovala. Ve stejnou chvíli Nina spatřila Anniku Nieminenovou, která se sluchátky na uších procházela kolem zasněžené zahrádky restaurace Snaps. Danijela naškrábala jméno Annika Nieminenová do bloku. „Byla ve svém vlastním světě,“ popisovala Nina v článku. Dru hý snímek z dokumentu ukazoval, kde se Annika nacházela, když se letadlo zřítilo. Nina ji jenom stihla stáhnout stranou, než letadlo zaburácelo a rozbilo všechno, co mu stálo v cestě. Než jí před očima přišla o život vlastní dcera. Danijele přeběhl mráz po těle. To je otřesný zážitek. Co kdyby stejným způsobem zahynul její syn Anton? Když se Nina opět vzpamatovala, ležela na zemi vedle Anni ky, která zřejmě ztratila vědomí. Z obrovské síly dopadu letadla Nině pořád hučelo v uších. Myslela jenom na to, že musí najít Magdalenu. Okamžitě však věděla, že není naděje, před ní ležel vrak letadla a chrlil ze sebe špinavý, tmavý dým. Tohle nemohl nikdo přežít, pomyslela si, když tu zkázu uviděla. To musel být hrozný pohled, honilo se Danijele hlavou. Četla dál. Reportér se ptal, proč Nina s touto informací nevystoupila
98
dřív. „Nechtěla jsem odvádět pozornost od své dcery. To o ní jsem chtěla vyprávět,“ vysvětlovala Nina. Danijela pochybovala, jestli se to Nině podařilo, většina toho, co se psalo, pojednávala spíš o Nině než o Magdaleně. „Ale když se ozval Tim, cítila jsem zodpovědnost — Annika by se měla dozvědět, kdo ji zachránil,“ pokračovala. Danijela o té záležitosti nestihla víc přemýšlet, protože zjistila, že vedle ní opět stojí Sigge. „Neodpovídáš na zprávy v chatu.“ „Sorry, nezvládám ho pořád kontrolovat. Je jednodušší povídat si tváří v tvář, jak vidíš,“ odpověděla. „V Huddinge nejspíš došlo k vraždě. Zavolej na policii.“ Slovo policii Sigge pronesl už zády k ní. Danijela udělala, co jí nakázal, informaci jí potvrdili a ona napsala sedm set znaků. Článek zveřejnili, rozeslali bleskovou zprávu a čtenáři ji zhltli. Trochu si vydechla a vrátila se k archivu, aby si vytvořila jasnější představu o místě nehody. Záhy si uvědomila, že se v článcích opakují tytéž fotografie. Buď šlo o fotky zříceného letadla pořízené shora, nebo o trup letadla nasnímaný z boku, kde rozmazaný vzorek jistě skrýval mrtvé lidi. Když pátrala dál, situace vypadala obdobně. Byly to stejné snímky, pořád a pořád. Co za fotky se vlastně po nehodě pořídilo? Existují nějaké, které s ohledem na pozůstalé nikdy nepublikovali? V současnosti proudí při velkých událostech do redakce spousty fotek. Je jich obrovská záplava, protože všichni mají chytrý telefon. Před dvaceti lety sice lidé mobily měli, ale většině z nich chyběl foťák. Snímky z místa nehody, které Danijela viděla na stránkách novin, byly tiskové záběry od fotografů, kteří na místo dorazili hodně rychle. V té době se pořád našli takoví, kteří
99
prakticky bydleli v autech, aby mohli pořídit dokonalé zpravodajské snímky. Když se náměstí Medborgarplatsen změnilo v místo katastrofy, samozřejmě tam okamžitě vyrazili. Než jí Sigge stihl zadat něco dalšího, zvedla se. Určitě za tím bude nějaký příběh a ona ho najde. Na vlastní pěst, když to tak musí být.
ŠESTNÁCT Danijela sjela výtahem tři patra dolů, přitiskla průchodovou kartu ke čtečce a otevřela těžké dveře. Z toho, jak obtížně se otevírají, se stal v redakci interní vtípek, že se sem chodí, jen když se opravdu musí. V místnosti bez oken velké osm čtverečních metrů seděla Katarina Sundmanová, osvětlená velkým monitorem. „Haló,“ ozvala se Danijela. Katarina podrážděně vzhlédla od počítače a nafoukla bublinu z nikotinové žvýkačky, kterou žvýkala celou dobu, co byla vzhůru, každičký den v roce. Bublina praskla a mlaskavý zvuk nejspíš znamenal, že jí odpověděla na pozdrav. Jestli toho v práci někdo dělal míň než Danijela, byla to pravděpodobně sesazená obrazová redaktorka Katarina Sundmanová. Přeřadili ji do obrazového archivu, kde nedobrovolně digitalizovala analogové fotografie do obrovského novinového archivu. Většinu času si aktualizovala příspěvky na Facebooku
100
Ukázka elektronické knihy