jen postávala, zatímco Oliko tiše plakala, Eter se s kamen‑ ným výrazem dívala do dálky, otec se rýpal v hlíně a opíjel se a bratr procházel kolem cizích náhrobků a drmolil jména zesnulých, jako by to byla nějaká velká zábava. Nevěděla jsem, co mám cítit, mé vlastní rozpoložení pro mě bylo jen těžko snesitelné. Samozřejmě jsem tušila, že se ode mě očekává smutek a sklíčenost, věděla jsem, že bych měla za‑ ujmout tragickou roli osiřelého dítěte, ale všechno ve mně se tomu vzpouzelo. Matka z mého života zmizela tak brzy, že mi nezbylo nic než cizí vzpomínky a popisy. A tak jsem záviděla všem, kdo byli přede mnou. Všichni měli něco nadmíru cenného — živou vzpomínku —, zatímco já se musela spokojit jen se zbytky. Ze všeho nejvíc jsem se však zlobila na Ratiho, který si očividně užíval role tragédií po‑ stiženého dítěte, syna, kterého jakmile se doslechli, že mu chybí matka, všichni litovali. A teď mě ta svéhlavá holka, na kterou jsem se beztak zlobila, vyzvala, abych ji doprovodila na hřbitov. „Co tam chceš dělat? Čí hrob chceš navštívit?“ zeptala jsem se. „Otcův hrob,“ řekla střízlivě, bez jakéhokoli náznaku smutku, a já ji na zlomek vteřiny obdivovala za její do‑ spělost. Vzala mě za ruku a táhla mě ven. „Prostě pojď se mnou.“ Tím o mně vynesla rozsudek, tím zpečetila cosi velkého a já se opět cítila výjimečně, zvláštně. Jely jsme trolejbusem k dostihovému závodišti. Do No‑ vého města jsem se dostala jen zřídka, bylo to pro mě jako cesta přes půl světa, sama bych se tehdy tak daleko od do‑ mova neodvážila. Odtamtud jsme celé udýchané stoupaly prázdnou ulicí lemovanou cypřiši ke hřbitovu Saburtalo.
98